Jindřich Šídlo: Největší zásluha Václava Havla
Život a dílo Václava Havla nabízí tolik materiálu, že klidně vystačí na vzpomínkové triatlony při dvou po sobě krátce jdoucích výročích.
A tak to, co jsme letos v říjnu slyšeli při oslavách nedožitých Havlových osmdesátin, si v jistých obměnách zopakujeme teď, kdy si připomínáme 5. výročí jeho odchodu. Jsou už to zčásti vzpomínky trochu idealizované.
Je to také způsobeno tím, že se ta část společnosti, která se na Havla odvolává, momentálně cítí poněkud nedostatečně reprezentovaná a bolestně si to uvědomuje každý den při pohledu na Pražský hrad. Je to snadno pochopitelné, ale dá se k tomu připodotknout jen jedno: sám Václav Havel navrhoval přímou volbu prezidenta už při sepisování české ústavy v létě 1992.
Se svým návrhem tehdy Havel, který se stal na půl roku mezi abdikací na prezidentský post rozpadajícího se Československa a zvolením do stejné funkce v nově zrozeném českém státě politickým soukromníkem, neuspěl. Bylo to docela symbolické. Česko, jemuž tehdy suverénně vládl Václav Klaus, mělo pro Havla připraveno podstatně skromnější angažmá, než na jaké byl zvyklý v krátce porevolučních časech.
Ale ani Václav Klaus si ve své nejsilnější verzi let 1992 - 1996 netroufnul odsunout Havla úplně do pozadí, jak by si možná přál, soudě dle Klausových výroků posledních let. První premiér samostatného Česka věděl, že “jeho” země Havla potřebuje, aby, jak řekla po Havlově smrti někdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, "svět chápal, že to střední a východní Evropa myslí opravdu vážně".
A Havel, který hrál ve svém prvním “českém” volebním období po větší čas roli loajálního spojence vládnoucí pravice, toho využil ke svému patrně nejdůležitějšímu úkolu: vstupu země do NATO. Dnes už to vypadá jako úplná samozřejmost, kdo si ale ještě vzpomene na 90. léta, potvrdí, že to tak jednoduché vážně nebylo.
Čekat hodiny v mrazu
A že to byl především Havel a tehdejší polský prezident Lech Walesa, kdo přesvědčil amerického prezidenta Billa Clintona, že si východní Evropa zaslouží záruky bezpečnosti a že Rusko nebude věčně klidně sedět na svém místě. Což se také přesně naplnilo.
Samozřejmě, že je to trochu paradox u muže, který ještě v 80. letech navrhoval rozpuštění všech vojenských paktů, ale naštěstí rozpustil jediný: Varšavskou smlouvu, alianci, která - slovy Michaela Žantovského - napadala výhradně své vlastní členy.
A Havlovo úsilí o vstup do NATO nebylo v první půlce 90. let úplně samozřejmé ani na české scéně: premiéra Václava Klause bezpečnostní otázky nikdy moc nezajímaly (ale ocenit bychom měli alespoň jeho přihlášku do EU), sociální demokraté se k NATO jasně přihlásili až v roce 1995, ale stále mluvili o referendu, na které naštěstí později zapomněli.
Hlavním motorem byl vedle Havla a menší ODA především ministr zahraničí Josef Zieleniec a jeho náměstek Alexandr Vondra. Povedlo se: Česko do NATO vstoupilo spolu s Polskem a Maďarskem na jaře 1999, což Miloši Zemanovi umožňuje čas od času připomenout, že to byla jeho vláda, která Čechy do NATO dovedla. Není to sice pravda, ale snad bude lepší, když to bude Havlův nástupce co nejčastěji opakovat.
Václav Havel zemřel v čase, kdy se česká politika a celá společnost začala možná nevratně proměňovat. Na podzim 2011 nastoupil na svou politickou dráhu rozhořčený miliardář Andrej Babiš, o 13 měsíců později si Češi za svého třetího prezidenta při první přímé volbě zvolili Miloše Zemana.
Členství v NATO samozřejmě není zárukou uchování liberální demokracie, což vidíme třeba v Turecku, jen je v téhle trochu divoké době lepší být uvnitř než kdekoliv jinde. A to je Havlova věčná zásluha.
A ať už teď druhé letošní kolo debat o Havlovi bude vypadat jakkoliv: znáte snad ještě nějakého druhého českého politika, kvůli němuž by lidé stáli hodiny v mrazu, aby se s ním mohli rozloučit?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
