Slováky jsme měli za první republiky za zaostalé bratry, které vyspělá česká společnost musí vychovávat, říká novinář Erik Tabery

28. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tomáš Garrigue Masaryk
0:00
/
0:00

Přestože řada lidí vnímá období meziválečného Československa jako idylické roky, tehdejší stát se musel potýkat s řadou problémů. Jedním z těch nejpalčivějších byl vztah k menšinám. „To provází českou politiku a společnost dlouhodobě: malá snaha o porozumění tomu, kdo tu s námi žije, kdo žije v okolí a jaké jsou souvislosti toho dění,“ říká v pořadu Souvislosti Plus novinář a šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery.

„My jsme samozřejmě byli v euforii – vznikl konečně náš stát. Navíc jsme patřili k těm vítězům a část těch ‚poražených‘ z pohledu nemalé části společnosti tvořili tu velkou menšinu, což byli čeští Němci. Vztahy byly komplikované už předtím a byly komplikované i během první republiky,“ připomíná Tabery.

Čtěte také

Nerovný postoj ovšem Češi nezaujali jen vůči Němcům.

„Je dobré se podívat i na vztah ke Slovákům, kteří vlastně byli náš jakoby rovnocenný partner. Nicméně i ten vztah byl pořád takový, že my jsme ti vyspělí – a pak je tam nějaký přívažek jménem Slovensko,“ říká Tabery a dodává:

„Za první republiky, a to přizná i většina slovenských historiků, se samozřejmě na Slovensku odehrál velký rozvoj, ale bylo to pořád takové to vnímání: tam je ten maličký, zaostalý bratr, kterého my, jako ta vyspělá česká společnost, musíme vychovávat.“

Problém Slovenska byl v tom, že velká část lidí neměla ani slovenské národní cítění, natožpak nějaké čechoslovácké
Jaroslav Šebek

„Problém byl v tom, že ten konstrukt československého národa, toho čechoslovakismu, byl čistě politický. Byl udělán proto, abychom obešli německou menšinu,“ doplňuje k tomu Martin Groman, publicista a předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky.

Čtěte také

Tomu nenahrávala ani skutečnost, že Slováci po letech nadvlády Uhrů zpočátku hledali sami sebe.

„Problém Slovenska byl v tom, že velká část lidí neměla ani slovenské národní cítění, natožpak nějaké čechoslovácké. Dá se říct, že u zrodu ideje Československého státu v roce 1918 stojí hlavně ti Slováci, kteří měli nějaké kulturní a intelektuální kontakty s českým prostředím. Ale to bylo naprosté minimum slovenské populace,“ říká na adresu tehdejšího Slovenska Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd.

Čechoslováci v roce 1993

Zatímco při vzniku Československa v roce 1918 na našem území prakticky neexistoval žádný Čechoslovák, v době, kdy se republika na konci století dělila, už to tak jednoznačné nebylo.

Čtěte také

„Byla tady poměrně velká skupina lidí, jako jsem já, kteří pocházejí ze smíšených rodin. Takže ten rozpad státu do rodin, které jsou české i slovenské, zasáhl i na této úrovni. Po desetiletích se podařilo, že se ty národy začaly propojovat i skrze domácnosti, což je vždycky nejpevnější pouto. A najednou se jim to rozpadlo, takže půl rodiny jste měli tady a půl tam,“ vzpomíná Groman.

Strašně rychle jsme se cítili dotčeně, že si Slováci neuvědomují naši výjimečnost, kterou jim poskytujeme v jednom státu.
Erik Tabery

Erik Tabery v souvislosti s rokem 1993 zase připomíná roli českého nacionalismu: „Součástí toho našeho příběhu je to, že Slováci s námi nechtěli žít a odpoutali se. Ale když se potom člověk podívá do různých publikací, které zpracovávají historii, tak s překvapením zjišťuje, jak ten nacionalismus byl v nějaké míře i na té české straně. Jenom se projevoval trochu jinak.“

Podle něj se Češi jednoduše urazili.

„Strašně rychle jsme se cítili dotčeně, že Slováci si neuvědomují naši výjimečnost, kterou jim poskytujeme tím, že s námi můžou být v jednom státu. A začali jsme se urážet. Mnohdy ta česká rétorika byla poměrně agresivní. Najednou se zdálo, že jakmile se objevili první nacionalisté na slovenské straně, tak místo toho, aby česká společnost dokázala číst, jestli tak opravdu mluví slovenská společnost, nebo jenom nějaká část nacionalistů, tak jsme se strašně rychle urazili a začali ten rozpad urychlovat,“ míní Tabery.

Jiný stát, jiný Hrad

Co se naopak od dob první republiky zcela proměnilo, je role prezidenta ve společnosti.

Čtěte také

„Hrad byl velmi silné politické, ale i intelektuální a kulturní uskupení, které se snažilo prosazovat myšlenky československé demokracie, společenské sounáležitosti, ale také i těch vizionářských diskuzí, jak by měl tento stát v budoucnu fungovat. Bylo to velice plodné a jiskřivé prostředí, které se se současným Hradem nedá v žádném případě srovnat,“ popisuje rozdíly historik Šebek.

Přesto i na současné situaci dokáže Erik Tabery najít nějaké pozitivum:

„Myslím si, že Miloš Zeman má jednu pro nás výhodu a bude to jeho vklad do budoucna. Myslím, že definitivně uzavře takovou tu naivní a dlouhodobě pěstovanou představu, že čeští prezidenti, tedy ti demokratičtí, jsou nějaká výjimečná společnost lidí. Že jsou reprezentací noblesy, vědomí, znalosti a rozvíjení státu. Teď je to naopak – je to vlastně malost, sledování čistě vlastního zájmu prezidenta. Ten úřad strašně utrpěl, ale může to být naděje v tom, že do budoucna snad zcivilní.“

Poslechněte si celé sváteční vydání pořadu Souvislosti Plus. Dozvíte se v něm také to, co se naopak v české společnosti od 19. století nezměnilo, co nám o nás samých říká aktuální pandemie koronaviru nebo proč lidé za první republiky měli daleko větší pocit národní sounáležitosti.

autoři: Petr Dudek , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související