Skupina Jana Palacha, kterou zmiňoval ve svém posledním dopise, neexistovala, soudí historik

16. leden roku 1969 je dnem, kdy se zapálil Jan Palach. Zemřel po třech dnech a otřásl ceslou společností. Bylo to jen několik měsíců po okupačním vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 a komunistický režim postupoval ve své tzv. normalizaci.

Účinkuje: historik Petr Blažek
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Dramaturgie: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 14. 1. 2019

Ideály, které ve společnosti probudilo pražské jaro, vzaly za své a právě Palachovo sebeobětování na to mělo upozornit. Nebyla to oběť jediná, jak ukázaly další měsíce. Údajně měla existovat celá tzv. Palachova skupina a další oběti měly následovat.

„Vylosoval jsem si jednotku…“

Kdo byl Jan Palach? „Byl to dvacetiletý student Filozofické fakulty UK, studoval ve 2. ročníku, ale v předchozích letech již dva roky studoval na Vysoké škole ekonomické,“ říká host pořadu historik Petr Blažek.

Leden 1969. Atmosféra dní, kdy se rozhodoval Jan Palach

Lidé při pohřbu Jana Palacha, 25. ledna 1969

Smrt Jana Palacha byla už mnohokrát popsána a stala se i námětem pro knihy, filmy nebo divadelní hry. Co ale víme o atmosféře dnů, které Palachově smrti předcházely?

Ve svém dopise Jan Palach napsal:

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly ve stavu beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku.“ Požadavky se týkaly zrušení cenzury, nebo stávky.

„Byl to šok. Bylo to poprvé, kdy ve středu Evropy došlo k sebeupálení. Ve skutečnosti se ukázalo později, že sebeupálení bylo v sovětském bloku více, ale o tom nikdo v Československu nevěděl.

Byla to forma radikálního protestu, se kterým se nikdo nepotkal. Takovou formu znali pouze z novin, z televize, v souvislosti s protesty především ve Vietnamu. Tam se zapalovali buddhističtí mniši, nejprve na protest proti autoritářskému režimu, pak proti americkému vměšování,“ říká Blažek.

Kondolence světových státníků

Vyšetřování jelo na plné obrátky, za pár dnů – 17. ledna – bylo dokonce zahájeno trestní stíhání pro účast na sebevraždě, poněvadž dle dopisu na rozloučenou existovalo podezření z účasti dalších osob na tomto činu.  Studentský vůdce Lubomír Holeček, jeden z adresátů Palachových dopisů, dokonce při výslechu uvedl:

„Připouštím možnost ‚Palachovy skupiny‘, předpokládám však, že se bude jednat o malý kolektiv lidí, zhruba 5–6 osob, a nedlouho trvající kolektiv, vzniklý snad na základě nějakého motivujícího zážitku typu 21. srpen, příjezd delegace z Moskvy nebo studentská stávka.“

Studenti kráčeli v průvodu se smutečními prapory a státními vlajkami, aby uctili památku Jana Palacha

Jan Palach umírá 19. ledna 1969. Tisíce lidí se zúčastnily pietního aktu v areálu Karolina, tisíce lidí se zúčastnily pohřbu a projevy kondolence zaslala řada světových státníků, prezidentů a také tehdejší papež. Tím to ale nekončilo. „Komunistické vedení bylo pod velkým tlakem a snažili se uklidnit situaci,“ konstatuje Petr Blažek.

Atraktivní způsob sebevraždy

Vyšetřování tzv. Palachovy skupiny pokračovalo až do 6. července roku 1973, kdy byl pátrací svazek pod názvem „Palach“ uložen se zdůvodněním:

„Jednalo se o atraktivní způsob sebevraždy, což vyvolalo u široké veřejnosti rozjitření a původní uzavření případu nedávalo záruku o existenci skupiny kolem Palacha. (…) Potvrzením svědeckých výpovědí i vyšetřovacími úkony byl proveden uzávěr o neexistenci skupiny. Jednalo se o samotnou akci jednotlivce „Palacha“, který chtěl na svoji osobu upozornit širokou veřejnost.“

Čtěte také

Je třeba ale dodat, že mezi oběťmi sebeupálení byli další lidé. Připomeňme například Jana Zajíce,  Evžena Plocka, Michala Levčíka, Bohumila Peroutku, Josefa Hlavatého, v Polsku Ryszarda Siwiece či v Maďarsku Sándora Bauera.

„Skupina Jana Palacha, kterou zmiňoval ve svém posledním dopise, neexistovala. Jsem o tom přesvědčen, po studiu ohromného množství materiálu a ztotožňuji s danými závěry. Lidé, kteří se upálili – bylo jich celkem zhruba 30 v Československu i v zahraničí – v následujících měsících, se s Janem Palachem neznali,“ vysvětluje historik Petr Blažek.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.

Spustit audio

Související