Hořící pochodeň aneb Sebeupálení Jana Palacha
Probudit národ z letargie a vyburcovat k odporu proti nastupující normalizaci po okupaci ze srpna 1968. Takové bylo poselství studenta historie a politické ekonomie Jana Palacha (11. srpna 1948– 19. ledna 1969), který se upálil na pražském Václavském náměstí.
Jeho čin sice politický vývoj nezměnil, mnohým ale dodával v době normalizace sílu. A v lednu 1989 připomínka studenta Univerzity Karlovy, který se narodil ve středostavovské rodině ze Všetat, předznamenala konec totalitního režimu.
„Na protest proti všemu, co se tady děje. Proti nesvobodě slova a tisku. Říkejte to všem,“ odpověděl Palach zdravotní sestře v nemocnici, kam ho 19. ledna 1969 převezli s těžkými popáleninami, když se ho tázala na důvody jeho činu.
Tři dny bojoval o život a odmítal utišující léky, aby byl při smyslech a mohl objasňovat, proč se odhodlal k takové oběti. V dopise, který zanechal na místě činu, naléhal, aby byly učiněny kroky na záchranu posledních zbytků demokracie:
Čtěte také
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku...,“ napsal. V dopise žádal zrušení cenzury a zákaz rozšiřování prookupačního tisku.
Podle historiků nebyl Palachův čin zoufalým zkratovitým jednáním, plánoval jej půl roku. Krátce před osudným dnem uvažoval dokonce o obsazení rozhlasu studenty, jež by vyvolalo „účinnou akci v celonárodním měřítku“.
Ovšem budoucí normalizátoři už byli v lednu 1969 pevně usazeni v křeslech a spontánní protesty po Palachově smrti neváhali označit za zneužití situace ze strany „antisocialistických sil“.
Likvidace Palachovy památky
Jan Palach podlehl následkům rozsáhlých popálenin 19. ledna 1969. Jeho pohřeb v Praze o šest dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii. Smutečního průvodu Starým Městem se zúčastnilo na 200 tisíc lidí.
Už za několik měsíců ale začala moc Palachovu památku likvidovat. Hrob na Olšanských hřbitovech střežila Státní bezpečnost a bránila lidem, aby k němu při výročí kladli květiny. Nakonec v roce 1974 komunisté Palachovy ostatky exhumovali a přemístili do Všetat.
Absolutní oběť Jana Palacha je dodnes tématem, které do určité míry rozděluje českou společnost.
Mělo Palachovo sebeobětování smysl? A byl Palach opravdu osamělým jedincem – nebo existovala skupina lidí, která podobné činy plánovala? Historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů se na to zeptá Pavel Hlavatý.
Související
-
Rok 1988: Dvacet let poté. „Rušivé akce v Praze“ k výročí srpnové invaze
„Rušivé akce v Praze“ – tak psalo Rudé právo 22. srpna 1988 o demonstraci tisícovek obyvatel Československa, kteří si 21. srpna 1988 připomněli výročí okupace.
-
Rok 1967: Chceme světlo! Strahovská demonstrace vysokoškolských studentů rozehnaná bezpečností
Koncem 60. let v tehdejší československé společnosti vrcholily snahy o uvolnění režimu a o prosazení změn. Předzvěstí reformního procesu byla i strahovská demonstrace.
-
Rok 1988: Nerušit, prosím. Před Vánocemi 1988 se přestalo rušit vysílání Svobodné Evropy
Sedmdesát až devadesát milionů korun ročně vynakládalo Československo, ovládané komunistickou stranou, mezi lety 1951 až 1988 na rušení „štvavých“ rozhlasových stanic.
