Hořící pochodeň aneb Sebeupálení Jana Palacha

Jeho čin sice politický vývoj nezměnil, mnohým ale dodával v době normalizace sílu. A v lednu 1989 připomínka studenta Univerzity Karlovy, který se narodil ve středostavovské rodině ze Všetat, předznamenala konec totalitního režimu.

„Na protest proti všemu, co se tady děje. Proti nesvobodě slova a tisku. Říkejte to všem,“ odpověděl Palach zdravotní sestře v nemocnici, kam ho 19. ledna 1969 převezli s těžkými popáleninami, když se ho tázala na důvody jeho činu.

Tři dny bojoval o život a odmítal utišující léky, aby byl při smyslech a mohl objasňovat, proč se odhodlal k takové oběti. V dopise, který zanechal na místě činu, naléhal, aby byly učiněny kroky na záchranu posledních zbytků demokracie:

Čtěte také

Palach udělal krok za hranicí možného. A pokud to člověk neudělal taky, je jemu i Zajícovi dlužen, uvažuje výtvarník Sozanský

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku...,“ napsal. V dopise žádal zrušení cenzury a zákaz rozšiřování prookupačního tisku.

Podle historiků nebyl Palachův čin zoufalým zkratovitým jednáním, plánoval jej půl roku. Krátce před osudným dnem uvažoval dokonce o obsazení rozhlasu studenty, jež by vyvolalo „účinnou akci v celonárodním měřítku“.

Ovšem budoucí normalizátoři už byli v lednu 1969 pevně usazeni v křeslech a spontánní protesty po Palachově smrti neváhali označit za zneužití situace ze strany „antisocialistických sil“.

Likvidace Palachovy památky

Jan Palach podlehl následkům rozsáhlých popálenin 19. ledna 1969. Jeho pohřeb v Praze o šest dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii. Smutečního průvodu Starým Městem se zúčastnilo na 200 tisíc lidí.

Už za několik měsíců ale začala moc Palachovu památku likvidovat. Hrob na Olšanských hřbitovech střežila Státní bezpečnost a bránila lidem, aby k němu při výročí kladli květiny. Nakonec v roce 1974 komunisté Palachovy ostatky exhumovali a přemístili do Všetat.

Absolutní oběť Jana Palacha je dodnes tématem, které do určité míry rozděluje českou společnost.

Mělo Palachovo sebeobětování smysl? A byl Palach opravdu osamělým jedincem – nebo existovala skupina lidí, která podobné činy plánovala? Historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů se na to zeptá Pavel Hlavatý.