Palach udělal krok za hranicí možného. A pokud to člověk neudělal taky, je jemu i Zajícovi dlužen, uvažuje výtvarník Sozanský

5. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Sozanský, host Hovorů

Výtvarník Jiří Sozanský se v 60. letech dostal ze dna svou uměleckou prací. A říká, že Janu Palachovi je toho osobně mnoho dlužen. „Palach uděl krok za hranicí možného. Něco, co bylo definitivní a co už nemá další pokračování. Rozhodl se obětovat svůj život v situaci, kdy už bylo jasné, že jeho oběť bude mít smysl jen na etické a mravní úrovni. A pokud to člověk neudělal taky, tak jsme samozřejmě Janu Palachovi a Janu Zajícovi dlužni.“

Čtěte také

V pořadu Hovory Jiří Sozanský dodává: „Musím přiznat, že abych vůbec mohl v realitě normalizace existovat, tak jsem musel vyvinout velké úsilí, abych Palachův čin vytěsnil ze svého každodenního života. Měl jsem ho v podvědomí, ale nemohl jsem s ním existovat, pokud jsem tady chtěl žít – a emigrovat jsem nechtěl.“

„Všechno, co člověk udělal, bylo málo. A nakonec rozklad společnosti po roce 1969 byl tak zásadní, že kdyby s tím člověk musel denně existovat, tak by to směřovalo jen k sebedestrukci, k sebezničení.“ 

Asi bych se z toho dna nedostal

Výtvarníkovi tak umění doslova zachránilo život, protože měl nějaký cíl. „Každý si tou realitou procházel jinak. Pochopitelně že mám řadu, nebo měl jsem řadu, generačních vrstevníků, kteří pracovali na tom, aby se sami zničili.“ 

Čtěte také

Kdyby ale Sozanský neměl talent a vůli ho dál rozvíjet, nešlo by to. „Tak bych se zřejmě nikdy nevybabral ze dna tehdejší společnosti. Pravděpodobně bych na tom dně nezůstal. Ani není vyloučené, že bych svůj talent a dovednosti realizoval způsobem, který by mě možná stál i svobodu.“

Jiří Sozanský se v 50. letech se vyučil zedníkem, vystudoval Akademii výtvarných umění a zkraje 80. let tvořil nelegálně v severočeském Mostu, určeném k demolici. Vytvořil pomník politickým vězňům ve valdické věznici nebo na místě pracovního tábora Vojna u Příbrami. 

A když pracoval mezi zedníky, tak na vlastní oči viděl lidi, kteří žili v bezvýchodné situaci i realitě. „Vlastně nic nechtěli. Ani nemohli chtít, protože nic dostat ani nemohli. Kromě té dřiny.“

Nenáviděl jsem Husákův režim

Díky umění se dokázal přehoupnout ze zedníka na absolventa akademie. Nikdy ale neměl chuť dělat nějaké kompromisy s totalitním režimem.

„Já režim už od srpna 1968 nenáviděl, byl jsem u masových demonstrací proti přítomnosti vojsk v srpnu 1969 a viděl jsem, že je schopný jít i přes mrtvoly. Mám na mysli Husákův režim. Ale že v tom taky budu muset nějak existovat. Rozhodně jsem jim nechtěl dát jedinou příležitost, aby mě jakýmkoliv způsobem mohli využít – a to se také nikdy nestalo.“ 

Čtěte také

Byl přesvědčený, že v tomto režimu zůstane až do smrti, protože zhola nic nenasvědčovalo tomu, že by se karta někdy obrátila.

„Jediné, co člověk bral v úvahu, bylo, že by mohlo dojít k nějaké další válce, jadernému konfliktu. Ale že by se režim v Sovětském svazu sám od sebe rozložil, to dodneška nechápu. Dodnes nerozumím, že se to povedlo. A už vůbec nerozumím tomu, co Michaila Gorbačova vedlo k tomu, že udělal to, co udělal. Ale jsem samozřejmě rád, že to tak dopadlo.“ 

Celý rozhovor pořadu Hovory najdete v audiozáznamu, ptal se Petr Vizina.

autoři: Petr Vizina , lup
Spustit audio

Související