Uvízla jsem v pasti poezie. Nepotřebuju fabulovat, tolik jsem toho zažila, říká básnířka Iljašenko
„Vyrůstala jsem v Kyjevě, tehdy tam bylo cool mluvit rusky. Češtinu jsem si osvojila takovým tím dětským způsobem, až když jsme se přestěhovali do východních Čech,“ říká básnířka Marie Iljašenko, která teď vydává třetí básnickou sbírku Zvířata přicházejí do města. „Básně jsem psala už jako malé dítě. Bylo to hraní si se slovy, napodobování poezie,“ vzpomíná. „Rodiče mi hodně četli a ono mě to samo vedlo k tomu, že jsem začínala básničky různě přeskládávat, dodělávat a měnit.“
Ambici publikovat dlouho neměla, první knížka jí vyšla až ve 30 letech. Literární tvorbě se přesto věnovala soustavně a úspěchy s ní zažívala už na základní škole.
„V Náchodě se konal festival Prima sezóna a někdo mi řekl, že výherce literární soutěže v rámci toho festivalu bude moct zadarmo studovat na Literární akademii,“ popisuje. „Rozhodla jsem se, že tu soutěž vyhraju. A vyhrála jsem ji pro jistotu v kategorii poezie i v kategorii próza, ale jako cenu jsem dostala batoh, takže se ukázalo, že to nebyla pravda.“
Čtěte také
Kromě toho dostala za svůj esej i prestižní cenu Toma Stopparda. Pravidelně také píše povídky pro platformu iLiteratura.cz, časopis Foyer Národního divadla, přispěla také do sbírky textů Střepy pro Český rozhlas Plus, v nichž spisovatelé reagují na začátek války na Ukrajině.
„Pořád píšu krátké prozaické texty a ráda bych jednou vydala knihu, ale přijde mi, že jsem se už trošku chytla do pasti poezie a že mi jdou kratší útvary snáz,“ domnívá se Iljašenko. „Zároveň jsem v průběhu let pochopila, že mě netáhne klasický román postavený čistě na fabulaci, protože jsem zažila tolik zajímavých věcí, že si vůbec nepotřebuju vymýšlet postavy a děj, když můžu psát o tom, co jsem sama zažila.“
Zrušit protiklad
Její nejnovější kniha se jmenuje Zvířata přicházejí do města a částečně je inspirovaná lockdownem, který více propojil okraje měst s okolní přírodou a do dříve rušných míst přivedl faunu.
„Zvířata ve velkoměstech byla odjakživa, jenom my máme tendenci je přehlížet a vnímat město jako opak přírody. Ale v naší době už to moc neplatí, protože ta příroda je tak zdevastovaná, že si zvířata umějí najít svoje biotopy ve městě,“ podotýká autorka. „Dělit svět na netknutou přírodu a na města obydlená lidmi je prostě nesmysl.“
Čtěte také
Zároveň upozorňuje, že vlivem globalizace mizí rozmanitost přírody a napříč světem se smazávají rozdíly mezi druhy, které se v okolí měst nebo v pobřežních vodách vyskytují. Dřív přitom bylo soužití lidí a zvířat běžnější.
„Vyrůstala jsem na sídlišti na kraji Kyjeva, kde už byla řeka, nádherné louky a lužní lesy. Už tehdy jsem tam na procházkách zažila bažanty, perličky a zajíce a připadalo mi to přirozené,“ uzavírá Iljašenko. „Ta knížka vznikla z popudu zrušit binární protiklad, který máme zažitý, a víc si všímat, že ve městě nežijí jenom lidé, ale že je plný i jiných bytostí.“
Co ji přitahuje na literatuře? Proč se s rodinou přestěhovali do České republiky? A jak se žije v domě, kam chodil na návštěvu Franz Kafka? Poslechněte si celé Hovory. Moderuje Ondřej Konrád.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
