Šátek splnil svůj účel, tak jsem ho vyměnil za modré housle, říká houslista Šporcl

„To byl můj prvotní záměr: ukázat širokému publiku a hlavně mladým lidem, že klasická hudba je krásná, že se jí nemusí bát. Že ji nemusí hrát pouze starší pánové ve fraku, kteří se třeba na pódiu mnohdy ani neusmějí, že nemusí neustále hrát ty nejvážnější skladby na světě a že si mohou s publikem povídat, dělat autogramiády… Zkrátka, že k publiku může být člověk vstřícný,“ popisuje slavný houslista.

Čtěte také

Housle miluji, v současnosti jsem posedlý pečením chleba, říká Pavel Šporcl

Přiznává, že s tím měl ze začátku určité problémy. „Byl jsem mladý, nový, dělal jsem věci neotřele, nebál jsem se toho. Kolegové nadávali a samozřejmě i publikum si muselo určitým způsobem zvyknout.“

„Někteří mi psali, že se na mě nedá dívat. Říkal jsem jim, že je mi to líto a že pokud chtějí, mohou na mých koncertech zavřít oči. Vysvětlil jsem, že to dělám pro hudbu a stojí mi za to, když jeden člověk nepřijde, ale přijde deset nových. A to se stalo, noví přišli. Naštěstí zůstali i tradiční posluchači,“ pochvaluje si.  

Šátek

V roce 2001 po koncertu s Českou filharmonií označili kritikové Šporcla za houslistu, jaký se rodí jednou za sto let. „To byl přesně ten koncert, kde vadil můj šátek. Dokonce se takřka neodehrál. Umělecká rada filharmonie nechtěla dovolit, abych vystupoval s šátkem. Já jsem neustoupil. Nakonec se koncert odehrál, ale musel jsem překonávat takové překážky. Určitým způsobem mě to hecovalo. Protože jsem na pódiu musel dokázat, že umím na housle hrát,“ připomíná houslista.

Čtěte také

Ve dvanácti jsem věděl, že jsou pro mě housle posláním, říká Jaroslav Svěcený

Zdůrazňuje, že šátek na hlavě nebyla nikdy žádná zástěrka jen proto, aby se o něm psalo. „Spousta lidí si myslí, že mám dokonce vystudovaný marketing a public relations, není to pravda. Nejsem člověk, který umí kalkulovat, šátek opravdu nebyla PR záležitost, byť mi to neskutečně pomohlo. Ale nejen mně, především to pomohlo hudbě.“

„A tomu, že si lidé uvědomili, že klasická hudba není vážná. To slovo jsem také vždy ze všech rozhovorů vyškrtával. A troufám si říct, že díky tomu se od té doby říká klasická hudba a já jsem tomuto termínu pomohl a jsem na to patřičně hrdý,“ přiznává.

Modré housle

Šátek ale houslista postupem času odložil. „Po těch sedmi letech, kdy jsem šátek na veřejnosti nesundal z hlavy, už jsem byl trošku v kleci. Díval jsem se za roh, jestli tam nečíhá fotograf. Tak jsem si říkal, že už to stačí, že to splnilo svůj účel. Také se blížím k padesátce a představte si, že bych stále chodil se šátkem na hlavě… To bych byl jako těžce zastydlý puberťák. Tak jsem šátek vyměnil za modré housle,“ říká.

Čtěte také

Hudba ovlivňuje nakupování. Když hraje klasika, volíme luxusní zboží a rozhazujeme peníze

„Ukázalo to nejen můj nový pohled, ale také že houslařství jako tradiční řemeslo umí sem tam vybočit a udělat něco novátorského. Proto jsem také řekl Honzovi Špidlenovi, aby mi ty housle postavil,“ líčí.

Proč modré? „Vymýšleli jsme barvy. Normální housle jdou od žluté až k hnědé, zbyla nám tak černá, zelená a modrá. Černou jsme zamítli, protože tam by nebyla vidět struktura dřeva. Zbyla modrá a zelená. A já mám modré oči.“

Koncerty z obýváku

Šporcl své soukromí příliš neotevírá, přesto v době protikoronavirových opatření nabídl posluchačům sérii koncertů ze svého obývacího pokoje. „Je pravda, že jsme k nám domů nepustili žádný televizní štáb ani fotografy. Bylo to ale rozhodnutí celkem rychlé. Chtěl jsem podat všem spoluobčanům vstřícnou ruku, chtěl jsem je pozvat k nám domů proto, aby se oni doma necítili sami,“ vysvětluje.

Čtěte také

Nechceme po státu náhradu zisků nebo ztrát, chceme jen přežít, říká iniciativa Za živou hudbu

„Vzal jsem to opravdu vážně. Nechtěl jsem dělat jen pětiminutové streamy, opravdu jsem se koncertně oblékl a streamoval jsem většinou hodinový koncert. Chtěl jsem po posluchačích a publiku, aby se také slavnostně oblékli, otevřeli si třeba láhev vína. Nakonec jsem odstreamoval 17 hodinových koncertů,“ konstatuje.

„A když zavřeli mateřské školy, začal jsem streamovat i pro děti. Šlo o dvacetiminutovky každý všední den. Říkal jsem tomu hudební střípky o hudbě, skladatelích, nástrojích... Celkem jsem odstreamoval 24 hodin čistého času,“ dodává známý houslista.

Poslechněte si celý rozhovor Vlastimila Ježka s Pavlem Šporclem. Dozvíte se mimo jiné, kdo mu dal jako první do ruky housle, jaký měl pocit při vystoupení v Carnegie Hall nebo jak vznikl nápad hrát na moudré housle.