SERIÁL

Rozděleni svobodou: Nenávist není názor

03639598.jpeg
0:00
/
0:00

Představte si, že by asi čtyřicetiletý muž vystoupil na zaplněném náměstí a o deset let mladší ženě by před desítkami tisíc lidí řekl, že je p*ča, měla by se zahalovat nebo zhubnout. Většina lidí by asi mužovo hrubé vyjadřování odsoudila.

Ve virtuálním prostoru se ovšem takové nenávistné komentáře, takzvané hejty, objevují běžně a poměrně dost lidí si myslí, že je to normální. Přestože Facebook se stal novým veřejným prostorem, přirovnání k zaplněnému náměstí úplně nesedí. V internetovém světě je totiž možné vystoupit zcela anonymně a většinou bez postihu.

Facebook v realitě

Kdo jsou ti lidé, kteří píší nenávistné komentáře? Rozhodla jsem se na tuhle otázku odpovědět a začala jsem kontaktovat „hejtry“ na Facebooku. Jedním z prvních byl člověk, který si říká Ozzy. Potkala jsem ho na profilu ČT24 – je jedním z více než 360 tisíc fanoušků této stránky.

V debatě o oslavě Mezinárodního dne Romů mě častoval – přede všemi – dvěma ostrými nadávkami. Zvědavost převážila nad strachem a rozhodla jsem se ho kontaktovat. Souhlasil. Než jsme se seznámili, vyčetla jsem z jeho facebookového profilu jen málo informací: absolvoval školu života, má rád vtipy o sexu, nechce islám v České republice, hraje v kapele.

Na schůzku dorazil padesátiletý rocker na koloběžce, povoláním řidič, z malého města v severních Čechách. Naši virtuální debatu o Romech jsme si zkusili znovu naživo. Během rozhovoru nepadlo ani jedno sprosté slovo, ani jeden hejt.

Povídali jsme si o financování neziskových organizací, o evropských dotacích, o politice. Na mnohém jsme se neshodli, přesto: „Jestli se tě to osobně dotklo, tak se ti veřejně omlouvám. Jsem rád, že jsem tě poznal,“ řekl, než jsme se rozloučili.

Zranit protivníka

Setkání s Ozzym jsem natočila, stejně jako další dva rozhovory s hejtry. Požádala jsem o schůzku skoro 50 lidí, kteří mě na Facebooku urazili a slovně napadli. Naprostá většina z nich na moji zprávu nereagovala. Jeden muž chtěl za rozhovor zaplatit, ale nakonec se také odmlčel. Tři lidé upřímně napsali, že jim vyhovuje virtuální prostředí. Někteří mi začali posílat nadávky soukromými zprávami a musela jsem si je zablokovat.

Tereza Hronová

Ukázalo se, že někteří lidé píšou urážlivé komentáře naschvál, aby zranili svého názorového protivníka a utnuli tak debatu. Jiní svou reakci nepromyslí a pod rouškou anonymity napíšou něco, co by v běžném životě nevypustili z úst. Na moji hlavu se už sesypaly nadávky všeho druhu – že mám IQ napařovačky, jsem nepohledná sluníčkářka a euroovčanka nebo smradlavá bolševická marxistická nána.

Důvodem byl rozdílný pohled na přijímání uprchlíků, klimatickou změnu, sňatky homosexuálů nebo volby do Evropského parlamentu. To jsou také nejčastější témata, u kterých se vyskytuje takzvaná hatespeech, tedy nenávistné komentáře. Porušují sice pravidla Facebooku, ale ten je málokdy sám identifikuje a odstraní.

Jsme tu

Mnoho lidí do facebookových debat vstupovat nechce, právě kvůli nenávisti, která se tu šíří. I proto vznikla facebooková skupiny #jsmetu. Sdružuje asi 3000 lidí, kteří mají tutéž potřebu jako já – chtějí debatovat slušně a na základě faktů. Vzájemně se informujeme o toxických debatách na stránkách významných zpravodajských serverů a následně píšeme vlastní komentáře a podporujeme se lajky.

Iniciativa #jsmetu patří k mezinárodní síti #iamhere, kterou tvoří celkem čtrnáct zemí. Celé hnutí má původ ve Švédsku, kde jej pod názvem #jagarhar (jsem tady) založila novinářka Mina Dennert v reakci na narůstající nenávist v online prostoru. Švédská skupina má dnes téměř 75 tisíc členů. Sesterská iniciativa ze Slovenska #somtu čítá lehce přes 6000 členů, kteří se k ní připojili za dva a půl roku jejího fungování.

Nenávistné komentáře na sociálních sítích mají dopady na reálný život. Čtou je děti. Lidé si podle nich utvářejí názory. Formují veřejné mínění. Rozdělují společnost. I proto do facebookových diskusí dobrovolně vstupuji. Přijde mi důležité napsat svůj vlastní názor podložený fakty a ukázat lidem, že ne všechny názory jsou extrémní, že vyjádřit se slušně není slabost.

Nejsme připraveni

Rozdíl mezi komunikací na sociální síti na internetu a při reálném setkání je ovlivněn více faktory. Psycholog Dalibor Špok vysvětluje, že sociální síť kupříkladu vytváří ochrannou bariéru a pocit bezpečí. Slovní projevy jsou ale skutečným problémem a kulturní veřejný prostor je třeba hlídat.

Psycholog Dalibor Špok

„Hitlerovi se také smáli, dokud jenom mluvil, ale za slovy následují činy,“ říká Špok. Na fenomén sociálních sítí podle něj nejsme připravení. Základem nedorozumění je setkání naprosto odlišných lidí v jednom prostoru.

Na jedné straně je chladný kalkul rozumu, na druhé straně hysterické emoce. Komunikace se vlivem nových technologií posouvá blíže emocím. „A nenávist je emoce,“ zdůrazňuje psycholog. Emoční obsah si lidé mohou užívat bez nutnosti rozsáhlých znalostí nebo vzdělání. Společnost je ve fázi, kdy se musíme naučit, jak s novým komunikačním prostorem pracovat.

Nové technologie si vynucují nový výklad svobody. Svou účastí v diskusi vstupuje člověk do veřejného prostoru, kde nastupuje pravidlo, že osobní svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. „A svoboda projevu není jediná svoboda, která existuje,“ tvrdí Dalibor Špok.

Každou středu nabízí Český rozhlas Plus komentovaný dokument, který mapuje, v čem je společnost 30 let po pádu železné opony nejvíce rozdělená. Dokument o nenávisti na sociálních sítích natočila Tereza Hronová v dramaturgii Ivana Studeného. Navazuje na něj analytický rozhovor s psychologem Daliborem Špokem, který moderuje Jan Bumba. Všechny dokumenty z cyklu Rozděleni svobodou najdete ZDE >>

Spustit audio
autoři: Tereza Hronová, Ivan Studený

Související