Rozděleni svobodou: Obrnice byly příkladem, jak z ghetta udělat normální místo pro život. Už nejsou

17. březen 2020

Téma rozdělené společnosti působí mnohdy dost bizarně na místech, jako jsou třeba Obrnice. Městečko nedaleko severočeského Mostu tvoří rodinné domky, uprostřed kterých stojí sídliště označované jako vyloučená lokalita. Paneláky obývají jak Romové, tak neromové. Žijí spolu na jednom místě, ale žijí spíš jen vedle sebe.

Jak neromové, tak Romové se snaží ze sídliště dostat, a to ze stejného důvodu: vadí jim ti druzí. Přitom ještě před pár lety vypadaly Obrnice jako ukázková lokalita, kde se daří zažehnávat problémy a udělat z ghetta normální bydlení. 

Hluk a zmatek

Na hlavní třídě je veselo. Hlavní třída je možná příliš vznosný název – je to krátká ulice tvořená jednou řadou bytovek, v jejichž přízemí prodávají vietnamští obchodníci základní zboží.  Nad nimi se z oken vyklánějí nájemníci, na balkonech vlaje prádlo, dole na schodech si sedly matky s kočárky a něco probírají. Tak nějak to vypadá v přímořských uličkách na Sicílii: hluk, zmatek, kouř z výfuků. 

Tohle místo přirovnávat k moři, napadne ale asi jen blázna. Starousedlík Josef Bílý se vrací z malého nákupu a vzpomíná, jak to tu vypadalo idylicky ještě před pár lety. „Tady vždycky bydleli Cikáni, já jim tak říkám, protože oni si tak taky říkají a je to tu normální. Ale bydlelo jich tu málo. Jenže před patnácti lety se sem začali stěhovat lidi odjinud – z Kladna, z Prahy, z Anglie. Od té doby to jde od deseti k pěti. Je tu hluk, nepořádek, hrůza.“

Penzista Josef Bílý by se také rád odstěhoval, jenže byt tady neprodá za tolik, aby si mohl koupit jinde jiný. „Ono je to hezké sídliště, spousta stromů a tak. Když se ráno podívám z balkonu, tak vidím lesy. Jenže pak začne ten bordel a trvá to do noci. Jakmile vysvitne slunce, rozvalí tady deky, pustí muziku a nepřestanou.“

Chtějí zmizet

Josef Bílý bydlí ve stejné šestipatrové bytovce jako Miroslav s Anetou. Ti se na sídlišti usadili teprve nedávno, když se vrátili z Anglie. „Já jsem tu bydlel dřív, pak v Chomutově a pak jsme byli dva roky v Anglii. Takže se považuju za místního. Ale taky bych nejraději vypadl, pořád něco hledám v Chomutově. Jenže to, co mi nabízejí, může brzy dopadnout jako tady.“ 

Vybydlený dům v Obrnicích

Miroslav pracuje v chemičce a s Anetou mají dvě děti. „Museli jsme se vrátit, aby se děti naučily česky.  Tady to je pěkné, leccos je tu dobré pro děti, ale realitky tu každého ždímají.“ Tahle rodina platí za byt 13 tisíc plus energie. Pronajmout si byt jinde znamená složit dvouměsíční kauci, na kterou momentálně nemá. Tak je to s většinou chudých nájemníků, kteří chtějí zmizet, ale nedokážou to vyřešit.

Před pár lety chtěla problémy v Obrnicích vyřešit tehdejší starostka z ODS Drahomíra Miklošová. Stala se velmi populární, protože věděla, jak na to. Získala prestižní ceny a dařilo se jí. Dílo se nepodařilo dotáhnout do konce. Některé paneláky obec koupila, zbourala, dva ji stále ještě patří, ale nad ostatními nemá vládu.

Vybydlený dům

Skoupily je realitní kanceláře a výsledek je dobře vidět třeba v horní části sídliště, kde kdysi bydlela i vedoucí Obrnického střediska sociálních služeb Lucie Matějovicová. Bydlela v okálu, pod kterým dnes stojí prázdná bytovka s rozbitými okny, bez dveří a plná odpadků. Pochopit, co se tu odehrálo, není snadné.

Lucie Matějovicová

„Tady bydlely rodiny s dětmi, normální nájemníci. Platili, všechno fungovalo. Jenže byty skoupili majitelé, kteří mají trvalý pobyt na Ukrajině a různě po republice a o dům se nestarají. Elektrárny a plynárny postupně kvůli neplatičům odpojovaly byty, až to skončilo takhle,“ ukazuje na vybydlenou bytovku plnou odpadků.

„Majitelé v tom v tom mají sice peníze, ale nechali to zpustnout. Kdo ví, co za tím je, jaké peníze. Asi už jim to vydělalo. Teď se s tím domem ale nedá nic dělat. Obec na něj nemůže sáhnout, takže chátrá, dokud nespadne.“ Lucie Matějovicová viní realitní kanceláře, kterým stát umožňuje byznys s chudobou. Problém ale podle ní nechtějí řešit státní úřady ani politici. „Někomu tahle situace moc dobře vyhovuje.“

Analýza antropologa

Antropolog Václav Walach v doprovodném rozhovoru k dokumentu říká, že se k výzkumu vybraly Obrnice jako obec, co se v minulosti pyšnila řadou ocenění, například od Rady Evropy za přínos k romské integraci. „Ale zároveň se mluvilo o tom, že se tam situace zhoršuje. Zajímalo nás, jakým způsobem se lidé stávají obětí zločinů, co jim ubližuje. Měli jsme v Obrnicích byt, snažili jsme se prožívat život stejně jako lidé, co tam bydlí.“

Václav Walach

Pouliční kriminalita prý není v Obrnicích téma. Občas se vykrade nějaká kočárkárna, občas se zničí něco ve veřejném prostoru. Hlavní problém je status té lokality. „Lidé těžce nesou, že bydlí na špatné adrese. Někteří právě kvůli tomu neseženou práci nebo jiné bydlení. Je to na prostoru založená diskriminace.“

Důležitým faktorem je přítomnost predátorských poskytovatelů bydlení. To je důsledek diskriminace na trhu. Lidé totiž bydlí u obchodníků s chudobou, protože nemají jinou možnost. Velký problém jsou vysoké a nesplatitelné dluhy. „Lidé jsou v bezvýchodné situaci, kdy je pro ně snesitelnější život na sociálních dávkách a řada z nich k tomu pracuje načerno,“ dodává antropolog Walach. 

Dokument je součástí komentovaného cyklu Českého rozhlasu Plus, který mapuje, v čem je společnost 30 let po pádu železné opony nejvíce rozdělená. Dokument o současném životě v Obrnicích natočil Ľubomír Smatana v dramaturgii Ivana Studeného. Navazuje na něj analytický rozhovor s antropologem Václavem Walachem, který moderuje Jan Bumba. Všechny dokumenty z cyklu Rozděleni svobodou najdete ZDE >>

Spustit audio

Související