Prvorepublikové „národní soudy“ se samozvanými soudci odsoudily Sabinu i Švihu. Dostali nálepku vlastizrádce, popisuje historik

19. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Sabina

Dva soudy, u kterých je klíčové adjektivum „národní“, zasedaly koncem 19. a počátkem 20. století. Obžalovanými byli Karel Sabina či Karel Šviha a soudili je za zpronevěru národní věci. Cejch vlastizrádce je následně pronásledoval po zbytek života. V jednom případě oprávněně, v tom druhém ale pravdu neměl.

Karel Sabina (1813–1877) byl český spisovatel, dramatik, novinář, politik, revolucionář a také politický vězeň. Taky ale libretista Bedřicha Smetany, což samo o sobě bylo mimořádně významné postavení. Po několika letech vazby a vězení se dostal na úplné dno. Bez peněz, bez kontaktů, bez živobytí, dokonce nemohl bez souhlasu tehdejších rakouských úřadů ani psát.

Účinkuje: historik Jiří Pernes
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Od tohoto bodu byl už jen krůček do propasti, takže se stal konfidentem rakouské policie. Stal se agentem s krycím jménem Roman s pravidelnou měsíční apanáží.

A od podezření byl pouze krok k pochybnostem, které vyjádřil například K. J. Erben či Jakub Arbes. „Na tehdejším policejním ředitelství vládl nepořádek a tamější úředník ukradl spisy. S nimi pak seznámil českou veřejnost a Sabinu takzvaně prozradil,“ vysvětluje host pořadu Jak to bylo doopravdy historik Jiří Pernes.

Národní soud v bytě Kučery

30. července 1872 se v bytě pražského advokáta Jana Kučery uskutečnil „soud“. Za přítomnosti například Julia Grégra a „elity mladočeské strany, mezi nimi Josef Barák, Jan Neruda či Vítězslav Hálek,“ vyjmenovává historik.

Čtěte také

„Oni se tehdy nepovažovali za národní soud, tak se tomu začalo říkat až dodatečně. Ale osobovali si právo soudit a vynést rozsudek.“

Sabinu to tehdy zaskočilo, u „soudu“ se přiznal a podle dohody měl odjet do zahraničí – tím to mělo být vyřízeno. Skutečnost ale byla jiná: Sabina sice odjel, ale vzápětí se jeho případ objevil v novinách. „Sabina dožil jako zrádce, ale zasedání národního soudu tady sehrálo kladnou roli, byť to bylo opatření nesystémové,“ vysvětluje Pernes.

Případ Karla Švihy (1877–1937) je jiného rázu. Byl to okresní soudce v Žamberku, poslanec a předseda klubu České strany národně sociální v Říšské radě ve Vídni. Když se v tehdejších Národních listech (4. března 1914) objevil text s titulkem Národně socialistický vůdce ve službách policie, bylo to šokující a skandální.

Zneužití v novinách

„Článek tvrdil, že Šviha byl policejním konfidentem. Kompromitující materiál byl nalezen v pozůstalosti redaktora Anýže a použili ho ve chvíli, kdy se to hodilo,“ popisuje historik. Šviha sám okamžitě nepodal žalobu, dokonce nepřijel ani do Vídně na zasedání poslaneckého klubu, tím se veřejnost domnívala, že byl vinen.

Čtěte také

„7. března 1914 se v kanceláři Zemské banky sešli představitelé staročechů a mladočechů. Bylo jich celkem šest,“ konstatuje Pernes.

Následovala výpověď policejní úřednice, ale Šviha vyslechnut vůbec nebyl. Obratem ho označili za konfidenta rakousko-uherské policie. Proběhl i úřední, klasický soud, ve kterém Karel Šviha žaloval redaktora. Soudu se zúčastnil i T. G. Masaryk, který vznesl palčivé otázky, na jakém základě vůbec dotyční v rámci národního soudu, rozhodovali.

Masaryk pak ve svém vystoupení na schůzi realistické strany řekl: „Je přirozené, že když se ve velkém a rozšířeném listě hodí obvinění zrádce, konfident, policejník, pak je přirozené v našich českých poměrech, že veřejnost je předem a ihned získána. (…) Je možno v kulturním národě někoho vyobcovat z národa a toho člověka neslyšet a jen tak beze všeho pověsit?“

Šviha opravdu udavačem nebyl, ale byl spolupracovníkem následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, kterému podával zprávy o politické atmosféře.

Na otázku, zda byly národní soudy běžnými soudními institucemi Jiří Pernes odpovídá: „Nebyly, tyto takzvané národní soudy byly vlastně seskupením lidí, kteří se sami postavili do role soudců a posuzovali chování svých bližních. Někdy byly očišťující, jako například v případě Sabiny, ale v případě Karla Švihy to bylo úplně mimo. Na veřejnost to mělo velký vliv, protože česká společnost těžce nesla jakoukoliv pomyslnou vinu. A Karlu Švihovi se nikdo nikdy neomluvil, a to ani po vzniku Československé republiky.“

Celý pořad najdete v audiozáznamu.

Spustit audio

Související