Populární hudba za komunismu: Jak přežít ve světě cenzury a přehrávek?

Hezkým příkladem je písnička „Únos“ od Olympicu. Tahle skladba, nahraná v roce 1972, sice zazněla na Festivalu politické písně v Sokolově a mohla budit dojem, že byla napsaná na objednávku normalizačních kulturních orgánů.

Čtěte také

„Bigbít byl takový magnet, že jsme to nemohli vzdát.“ Co by mladý člověk neudělal za komunismu pro hudbu?

Petr Janda, frontman kapely, však dnes po více než 50 letech vysvětluje, že to bylo úplně jinak. Píseň rozhodně nevznikla z popudu tehdejšího režimu a dokonce se nesměla hrát v Československém rozhlase.

Tehdejší strážci politické korektnosti v hudební produkci si nebyli tak úplně jistí, jestli se dá taková ozbrojená akce jednoznačně odsoudit, když například sérii únosů amerických letadel na Kubu na přelomu 60. a 70. let chápaly socialistické země jako projev oprávněného vzdoru a tleskaly mu.

Absurdita doby

Zatímco pro některé umělce bylo složité najít rovnováhu mezi uměleckou svobodou a požadavky režimu, jiní, jako Michael Kocáb z Pražského výběru, čelili přímo zákazu tvorby.

Čtěte také

Zpěváci za socialismu sice rádi přejímali písně ze zahraničí, nebyla to ale čistá kopie západního showbyznysu, myslí si historik

Skladby Pražského výběru, především ty z alba Straka v hrsti, byly pro komunistický aparát nepřijatelné.

I když byl autorem textů i v tehdejší době obecně neproblémový František Ringo Čech, budily podezření komunistických orgánů. Například verš „Krysy už jsou tady, je jich plno plno všady“ byl podle Kocába inspirovaný zcela prvoplánově tím, jak to vypadalo ve skutečném sklepě kytaristy Michala Pavlíčka, ale komunisté si mysleli, že je o nich.

V pořadu uslyšíte také Josefa Melena nebo Evu Hurychovou, jejíž spolupráce s Janem Neckářem a Bacily jí vynesla hit „Já přijdu“. Zdánlivě nevinný text s lehce lechtivým podtextem se sice mohl vysílat v televizi, ale v rozhlase ne.

Z dnešního pohledu nepochopitelně vadilo, že v něm bylo mluvené slovo. I takové bizarní příběhy ukazují, jak těžké bylo navigovat v prostředí plném často zcela nahodilých zákazů.

Čtěte také

Bratislavskou lyru nejdřív opanoval Karel Gott. Později ho vystřídal Elán a slovenský pop

A pak tu byla aparatura, která byla pro kvalitu hudební produkce klíčová. Sehnat kvalitní hudební vybavení v Československu 70. a 80. let bylo nesmírně obtížné. I prominenti jako Petr Janda museli často sahat po černém trhu a různých improvizacích, aby zajistili kvalitní ozvučení pro své koncerty. Takové překážky jen zvýrazňují absurditu doby, kdy umělecká tvorba byla omezena nejen ideologicky, ale i materiálně.

Hudba v socialistickém Československu byla zkrátka víc než jen zábava. Byla to potenciální forma protestu, vyjádření nesouhlasu a ve světě plném cenzury a ideologických tlaků byla pod drobnohledem ideologů.

Víc si poslechněte v pořadu Víta Pohanky.