Petr Třešňák: Vážné zdravotní postižení funguje jako trauma a může skončit posttraumatickou poruchou

Petr Třešňák se už roky učí chápat, že každý další záchvat jeho dcery „nasedá“ na ty předchozí a vyvolává posttraumatickou reakci:

Čtěte také

V jiném světě: Cítila jsem se jako nejhorší rodič na světě, vzpomíná maminka autistického dítěte

„A tu je potřeba nějak prodýchávat a pracovat s ní prostě jako s traumatem. To je jeden ze směrů uvažování o rodičovství dětí s vážným zdravotním postižením, které v psychologii nabírá na síle, tedy dívat se na to posttrauma.“

To, že by péče o postižené dítě vztah mezi rodiči ochudila, si Třešnák nemyslí. „Ten vztah je určitě o něco bohatší. Ale vnější svoboda je menší, nemůžeme celá léta příliš cestovat, na horách jsme třeba nebyli dvanáct let.“

Limitace příležitostí vždy dělá nějaký vnitřní pohyb, takže si to bohatství začnete hledat uvnitř.
Petr Třešňák

„Občas se nám naskytne díky našim báječným pečovatelům to, že máme třeba týden volno, ale vzhledem k předchozí zátěži určité typy aktivního odpočinku nevolíte, protože se prostě potřebujete tři dny vyspat,“ přiznává.

Výjimečné jsou i volné večery.

Čtěte také

Pro autistické děti chybí místo ve společnosti, říká Petra Třešňáková

„Takže chodit do kina či divadla je vzácný čas většinou vykoupený placenou asistencí. Ale limitace příležitostí vždy dělá nějaký vnitřní pohyb, takže si to bohatství začnete hledat uvnitř,“ říká a vysvětluje:

„Hodně rádi chodíme do přírody, to se dá dělat i s Dorkou, hodně hrajeme a zpíváme. Hodně si se ženou povídáme, jsme na sebe hodně vyladěni i intelektuálně, takže je tam vzájemné obohacování. Umíme spolu dobře být.“

Že nás to může zlomit

Novinář vzpomíná, že nejhorší období nastalo, když byla dcera opakovaně hospitalizována na psychiatrii. „Tehdy jsem měl pocit, že se to možná nezlepší, že budu mít dítě, které je neuvěřitelně nešťastné, permanentně si ubližuje a téměř nespí. A že to mě, potažmo mojí rodinu zničí. Nebo ji budu muset opustit, tedy zachráním sebe.“

Čtěte také

Autismus se projeví přibližně u procenta populace. Jeho vznik i léčba je pro vědce stále záhadou

„Dorotka byla hodně kurtovaná, což ani jinak nešlo, protože se ubíjela způsobem, který byl ohrožující, měla vysoké dávky léků a nezlepšovalo se to. Tehdy si člověk sáhne na limity, které předtím neznal. Chvílemi to zoufalství bylo hodně silné.“

Pečující Třešňákovi přemýšleli, jak tuto situaci balancovat. „Hodně dlouho to držela žena, která potřebu odlehčení vnímala. A to nejen pro nás, ale i pro Dorotku, protože jí dělají sociální kontakty dobře.“

Byly chvíle, kdy se člověk bál, že ho to může zlomit. Je vždy nějaký práh, který člověk má a pak se láme.
Petr Třešňák

„Co vás nezabije, to vás posílí, ale ono vás to zabít může. Byly chvíle, kdy se člověk bál, že ho to může zlomit. Je vždy nějaký práh, který člověk má a pak se láme,“ přiznává novinář a říká, že se rodina s dcerou s handicapem sžila.

Čtěte také

Každé dítě se může rozvíjet, i když je podprůměrné nebo má trauma, věří pedagožka Križková

„Umíme si všímat signálů, ale jinak nejsme výjimeční. Občas to líže hranu, člověk to cítí a říká si: kdyby teď osud ještě takhle nakládal měsíc, tak je to průšvih – a ne pro náš vztah, ale pro naše zdraví nebo psychiku. Osud pak nějak záhadně povolí, na chvíli, ale není to vyhraná bitva,“ konstatuje otec dcery s autismem a publicista Petr Třešňák.

Jak se dnes žije jeho dceři Dorotce? Co se o autismu sám naučil? Jak rozpoznat, co přesně dítě s autismem v tu chvíli potřebuje?