Jsou lidé, kteří jsou jedineční a nejvíce si jejich vzácnost uvědomíme, když už tu nejsou.
Takovým byl Ivan Medek, kterého mají mnozí povětšinou spojeného s rozhlasovými vlnami. A nejvíce s legendární promluvou: „Tady Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“
V dokumentu připomínáme rodinné tradice setkávání s přáteli v bytech na Letné, v Památníku osvobození, v Čejkovicích a zejména na Janáčkově nábřeží 49. Sem do rozděleného bytu Ivana a Mikuláše Medkových od konce 40. až do 70. let minulého století přicházeli skladatelé a hudebníci, spisovatelé, básníci, výtvarní umělci, historikové umění a další osobnosti.
Ovšem, jak potvrdí ti, kteří se s ním více znali, jeho pracovní záběr byl daleko hlubší. A v čem tak vynikal? Ivan Medek byl jedinečný osobnostní a duchovní integritou. Schopností poznat a přímo jasně pojmenovat věci, společenské jevy, ideologie, konkrétní lidské počiny.
Schopností rozpoznat dobré a zlé a jasně o tom promluvit. V tom bylo jeho snad největší kouzlo: jak jasně věci viděl, jak je byl schopen jednoduše, stručně, a s okouzlujícím humorem vystihnout.
Potkal jsem poprvé Ivana Medka na nečekaném místě - v šatně kavárny Olympie, na malostranské straně mostu Legií. Se svým výrazným zjevem připomínajícím anglického bělovlasého lorda seděl na místě šatnářky. Moc nevnímal okolí, zaposlouchán do symfonie přenášené rozhlasem po drátě, navenek vyzařoval tenzi, až fyzicky hmatatelnou bolest.
Na tom místě pod věšáky s kabáty působil neuvěřitelně, jeho obraz mi zůstal uložen v paměti. Po letech mi potvrdil že to byl tehdy skutečně on.
K moderování speciálních pátečních Radiofór, ve kterých s ním posluchači mohli diskutovat vždy o jednom vybraném tématu, se Ivan Medek dal přemluvit, i když tou dobou byl už velmi nemocný. Byla to od něj oběť.
Bylo to v době, kdy ho pronásledovala státní tajná bezpečnost, kdy ho její příslušníci odvezli v noci do lesa desítky kilometrů za Prahu, kde ho téměř umlátili a nechali ležet. Snad ještě více než bolest fyzická z něj navenek sálala trýzeň duchovní, smíšená zároveň se vzdorem.
Nacházel se tehdy v hraniční situaci, a rozhodl se pro emigraci. Členové StB ho sice vyštvali, ale zároveň tím paradoxně umožnili aby vzniklo ono slavné „tady Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“.
Co bylo na jeho přednesu jedinečné, to byla autentická pravdivost komentovaného a zároveň lidská integrita přednášejícího. Hlas Ameriky je zpravodajská stanice, a jeho komentované zprávy byly pro ni spíše výjimečné.
Jeho nadřízení, zejména Pavel Pecháček, mu je však tolerovali. Ivan Medek působil v Hlasu Ameriky až do roku 1993, po listopadové revoluci pak komentoval naši současnost například také v Radiofóru v Československém rozhlase nebo v Rádiu Classic.
95 let by se dnes dožil novinář, muzikolog a hudební publicista Ivan Medek. Jako vzpomínku na něj nabízíme dokument nazvaný Neodpovíte-li, pochopím, který se zaměřil na jednu z méně známých kapitol jeho života.
Svou hlavní profesí byl muzikolog, byl organizátorem hudebního dění, známá je především jeho spolupráce s Václavem Talichem. O komunismu, nacismu, totalitních ideologiích, nemusel nic zjišťovat z jejich působení, měl na ně jasný názor z prapodstaty.
Pražského povstání v květnu 1945 se účastnil s puškou v ruce. Komunisté ho vedli jako nepřítele hned od února 1948. „Nestěžuji si. Mám se dobře.“ To bylo jeho celoživotní krédo.
Myslím si, že osobnost Ivana Medka byla daleko většího formátu, než jak ji naše společnost dokázala docenit. Přes jeho práci na Hradě, v prezidentské kanceláři, a v dalších pozicích. Bohužel. K naší vlastní škodě.
Poselství Ivana Medka pro nás je: společnost bez duchovního základu se nikam nedobere.
Je to teď právě devět let, co se odebral na věčnost. Moc tu schází.
Autor je předseda občanské iniciativy Bez komunistů.cz
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
