Neodpovíte-li, pochopím. Kapitola ze života Ivana Medka a Karla Ančerla
95 let by se dnes dožil novinář, muzikolog a hudební publicista Ivan Medek. Jako vzpomínku na něj nabízíme dokument nazvaný Neodpovíte-li, pochopím, který se zaměřil na jednu z méně známých kapitol jeho života.
Ivan Medek, v 80. letech dopisovatel Hlasu Ameriky z Vídně, který měl na starost referování o pronásledovaných disidentech v Československu, se totiž původně zabýval zcela jiným oborem, totiž hudbou. A nebýt odchodu z Československa, možná by u něj byl zůstal.
Náhodné setkání
Přitom bylo jako obvykle všechno věcí náhody, v tomto případě setkání mladého Ivana s dirigentem Václavem Talichem někdy začátkem 40. let.
Talich byl jedním z mnoha přátel rodiny Medkových (otec Rudolf Medek byl generál československé armády a Ivanův bratr Mikuláš se stal později malířem). Samotné Talichovo charisma zřejmě způsobilo, že Ivan začal pravidelně chodit na koncerty České filharmonie a učarovala mu hudba, které se ne moc šťastně říká „vážná“.
Ivan Medek začal také osobně Talicha podporovat po 2. světové válce, tedy v době, kdy Talich upadl v nemilost vlivem působení ministra Zdeňka Nejedlého. Medek patřil ke konzervatoristům, kteří těsně po válce založili Český komorní orchestr, přičemž toto těleso vzniklo vlastně kvůli Talichovi – právě s ním chtěli mladí hudebníci pracovat především a v něm viděli svého nejdůležitějšího učitele a mentora.
Přátelství s Karlem Ančerlem
Udělejme teď střih do 60. let. V té době už vedl Českou filharmonii (od roku 1950) Karel Ančerl, s nímž se Ivan Medek rovněž spřátelil, i když až po určité době. Mohla za to nejspíš i Ančerlova uzavřenost a osamělost. Jeho postavení u orchestru nebylo zpočátku vůbec růžové.
Filharmonikům z lidského hlediska nesmírně vadilo, že o jmenování nového šéfa se s nimi v roce 1950 nikdo nebavil a Ančerl byl jmenován dekretem, jaký paradox, téhož Zdeňka Nejedlého, který předtím i potom zašlapával Talicha. V případě jmenování Karla Ančerla šlo naopak o velmi kompetentní ministrovo rozhodnutí, ale abychom dostáli kontextu – Nejedlý to udělal více méně nerad a z donucení.
Čtěte také
Jedním z dokladů pozdější spolupráce a přátelství Ivana Medka a Karla Ančerla jsou pořady o hudbě, kde spolu Ivan Medek a Karel Ančerl mluví i o zábavnějších aspektech koncertů. Například jde o jistý „živočichopis obecenstva“, nebo spolu rozebírají různé nahrávky téže skladby a podobně. Po celá 60. léta se Ivan Medek pohyboval mezi Rudolfinem a Vinohradskou – jako externista připravující pořady o hudbě, hlavně pro mládež, v orchestru jako dramaturg a později koncertní jednatel.
Nucený odchod
Z České filharmonie musel odejít v roce 1970, poté, co se mu podařilo propašovat do programu oratorium Arthura Honeggera „Jana z Arku na hranici“, a to právě v den výročí Palachovy oběti. Ve filharmonii i v sídle komunistické strany propukl interní skandál, koncert musel být přesunut, ale konal se. Ivanu Medkovi dal poté výpověď osobně ředitel České filharmonie Jiří Pauer.
V té době už byl Karel Ančerl přes půl roku definitivně v zahraničí. Po festivalu Pražské jaro 1969, kde naposledy dirigoval Českou filharmonii, se totiž vrátil do Toronta, kde měl už od roku 1968 šéfovskou smlouvu s Torontským symfonickým orchestrem. Zřejmě jediný, s kým udržoval ze staré vlasti pravidelný písemný kontakt, byl právě Ivan Medek.
Jejich vzájemná korespondence z let 1968 až 1973, tedy až do Ančerlovy smrti, svědčí o mimořádném vztahu dvou mimořádných lidí, kteří se nevzdávají své důstojnosti. Přestože museli vědět, že jejich dopisy procházejí rukama Státní bezpečnosti, psali v podstatě otevřeně o všem, z čeho se radovali a co je tížilo, i o potížích doby v Československu a částečně i v Kanadě.
Dopisy za oceán
Byl tu samozřejmě rozdíl nejenom generační: zatímco z Ančerlových dopisů vyplývá, že právě za oceánem se snad poprvé v životě cítil jako člověk i jako umělec svobodný a plně doceněný, Ivan Medek navzdory optimistickému tónu dopisů (ostatně musel se do něj asi trochu nutit), šel právě vstříc své nejtěžší životní etapě – po pár letech podepsal Chartu 77, byl vyhozen z podřadného místa v Supraphonu, následovalo období manuální práce a čím dál drsnější šikany ze strany režimu, až nakonec v srpnu 1978 s rodinou emigroval do Rakouska. Ale to už je jiný příběh.
Dokument se pokouší mapovat hlavně finální kapitolu přátelství Ivana Medka a Karla Ančerla. Kapitolu, která se bohužel odehrála jen na stránkách papíru.
Ale je skvělé, že se Ivan Medek nebál a Karlu Ančerlovi odpověděl, tehdy na podzim 1968 i později, a ještě po letech donesl tento poklad do archivu Rudolfina. Tam ho objevil muzikolog Petr Kadlec a to podstatné z korespondence zveřejnil v časopise Harmonie. Název jsem si vypůjčil z této edice – přiléhavější bych těžko hledal.
Celý dokument Jana Sedmidubského si poslechněte v audiu.
Související
-
Karel Hvížďala: Ivan Medek, šlechtic ducha
„Vždycky jsem si myslel a myslím si pořád, že statečnost je základní mužskou, ale vlastně i ženskou ctností. “ To jsou slova Ivana Medka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
