Petr Marek: Vzpomínka na Ivana Medka
Je to právě deset let, co se Ivan Medek odebral na věčnost. Jsou lidé, kteří jsou jedineční, a jejich vzácnost si nejvíce uvědomíme, až když už tu nejsou.
Takovým byl a je Ivan Medek se schopností přesně pojmenovat společenské jevy a s unikátní osobní integritou. Takové vlastnosti a osobnosti tu velmi schází, na rozdíl třeba od těch – abychom to odlehčili – kteří jak říká Jan Werich „tady už 350 let nemuseli bejt“.
Čtěte také
Ivan Medek byl veřejný činitel, glosátor společenských a politických jevů, komentátor, publicista, muzikolog. A také celoživotní odpůrce totalit. Mnozí z nás ho máme nejvíce spojeného s legendární promluvou: „Tady Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“ Kdy zpoza hranic vysílal své komentované zprávy o tom co se skutečně děje v tehdejším komunistickém Československu. Vysílali jsme s ním pak také společně na těchto rozhlasových vlnách, v Československém rozhlase, předchůdci dnešního Českého rozhlasu.
Potkal jsem poprvé Ivana Medka v čase, kdy ho pronásledovala státní tajná bezpečnost StB. Kdy dělali takové věci, že lidi vyvezli někam do lesů, kde je zmlátili, a nechali tam. Jeho tehdy odvezli desítky kilometrů za Prahu na neznámé místo, téměř umlátili a nechali ležet. Probral se s tváří v kaluži.
Zdá se až neuvěřitelné, z pozdějšího pohledu, že si nějací zřízenci režimu takto troufli na člověka na první pohled noblesního, zjevem připomínajícího anglického bělovlasého lorda. Vyzařovala z něj v těch dnech navenek tenze, až hmatatelná bolest, ale ještě více než ta fyzická, trýzeň duchovní, smíšená ovšem zároveň se silným a pevným vzdorem.
Společnost bez duchovního základu se nikam nedobere
Střídal tehdy zaměstnání, která jediná zbyla, například umýval nádobí a seděl v šatně kavárny Olympie, na malostranské straně mostu Legií.
Na tom místě šatnářky pod věšáky, kdy hluboce pohroužen do poslechu koncertu přenášeného rozhlasem po drátě, vydával a přijímal až bezmyšlenkovitě kabáty, vypadal úplně neuvěřitelně. Škoda, že jsem ho tehdy nevyfotil. Ale fotilo se málo, doba byla poslechová, ne vizuální jako dnes, kdy se fotí bez ladu a skladu o sto šest.
Nacházel se tehdy v hraniční situaci, a rozhodl se pro emigraci. Členové StB ho tak sice vyštvali, ale zároveň tím až paradoxně „zařídili“, aby vzniklo ono slavné „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“. Možnost vysílat na této stanici získal skrze dávného známého Pavla Pecháčka. Připomeňme zde také jeho – ředitele české sekce v Hlase Ameriky, později ve Svobodné Evropě. Je s námi ještě na tomto světě, ale bohužel už na tom zdravotně není nejlépe.
Ten umožnil Ivanu Medkovi podstatnou věc: Hlas Ameriky je zpravodajská stanice. Komentované zprávy jsou pro ni spíše výjimečné. V tomto případě byly tolerovány. Co bylo na jeho přednesu tak jedinečné, a čím tak silně působil, byla autentická pravdivost komentovaného a zároveň lidská integrita přednášejícího. Proto tisíce a tisíce posluchačů v čase relace ladily přijímač. Pro mladší generace je to dnes už stěží představitelné.
Čtěte také
Ivan Medek vynikal schopností poznat a přímo jasně pojmenovat věci, společenské jevy, ideologie, konkrétní lidské počiny. A především: schopností rozpoznat to dobré a to zlé a jasně o nich promluvit. V tom bylo jeho snad největší kouzlo: jak jasně věci viděl, jak je byl schopen jednoduše, stručně, a s okouzlujícím humorem vystihnout.
Svou hlavní, původní, profesí byl muzikolog, byl organizátorem hudebního dění, spolupracoval zejména s Václavem Talichem. Byl synem spisovatele a brigádního generála, účastníka tažení československých legií, Rudolfa Medka, 8. ledna uplynulo 130 let od jeho narození.
Ivan Medek nemusel o komunismu, nacismu, totalitních ideologiích, nic zjišťovat z jejich působení, věděl to základní z prapodstaty. Nemusel se najednou probrat a zjistit, jako někteří po letech členství v KSČ, že komunistický totalitní režim upírá svobodu, základní občanská práva.
Komunisté ho ostatně vedli jako nepřítele hned od února 1948. A Pražského povstání proti nacistické okupaci, v květnu 1945 se účastnil s puškou v ruce. „Nestěžuji si. Mám se dobře.“ To bylo jeho celoživotní krédo.
Myslím, že osobnost Ivana Medka byla daleko většího formátu, než jak ji naše společnost dokázala docenit. Přes jeho práci na Hradě, v prezidentské kanceláři, v dalších pozicích. Bohužel. K naší vlastní škodě.
Poselství Ivana Medka pro nás je v tom, že společnost bez duchovního základu se nikam nedobere.
Moc tu schází.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
