Kéž by bylo Ivanů Medků víc
K moderování speciálních pátečních Radiofór, ve kterých s ním posluchači mohli diskutovat vždy o jednom vybraném tématu, se Ivan Medek dal přemluvit, i když tou dobou byl už velmi nemocný. Byla to od něj oběť.
Protože se mu špatně chodilo, musel se do rozhlasu prodírat vlastním autem skrz páteční pražský dopravní chaos a ani těch pár kroků od výtahu do studia by býval nezvládl bez holí. Na výsledku to nebylo znát. Jako moderátor dával lekce ze zdvořilého naslouchání, a jindy zase ze zdvořilého, ale rozhodného nesouhlasu. Nepoštěkával, nepředváděl se, nepodbízel se; prostě vedl dialog. S typickou medkovskou noblesou, v níž se obrážela vzdělanost i životní zkušenost.
Stejně profesionální práci odvedl předtím Ivan Medek na Hradě jako vedoucí prezidentské kanceláře. V prostředí, které vždy svádělo k adoraci jakéhokoli prezidenta, a navíc vedle prezidenta, k němuž okolí nekriticky vzhlíželo už kvůli jeho osobnímu kouzlu, si Medek uchoval soudnost. Nebyl to kancléř kejval. Dovedl Václavu Havlovi říci i věci, které Havel slyšel nerad - ale dovedl je říci v tomtéž stylu, v jakém moderoval Radiofóra. Noblesně si stál za svým.
Lidi, kteří něco takového dokážou, potřebuje státní správa neméně naléhavě než média. Místo toho si dnes platí pány, kteří se pouštějí do úvah, pravda, také osobitých, o zločinnosti Evropské unie či pomýlenosti Darwina. Anebo, případně, mají tak blízko k soukromému sektoru, že není jisté, kdo je jejich hlavní živitel.
Výjimky existují, několik jsem jich osobně poznal - ale nezdá se mi, že by tento medkovský typ převažoval. Kéž by to bylo naopak! Kéž by ve státní správě i v médiích byli výjimkou naopak právě ti lidé, kteří kompetencí, slušností a zásadovostí NEpřipomínají Ivana Medka.
