Petr Holub: Tři ministři proti pandemii

Většina veřejnosti má o zdravotnících a jejich práci přesně tento dojem. Přesněji řečeno, měla tento dojem do chvíle, než Česko zasáhla pandemie. Teď najednou ví každý, že lékaři i sestry tu jsou bezprostředně z toho důvodu, aby zachraňovali zdraví a životy. Koronavirus s veškerou možnou naléhavostí připomněl, že život každého je neustále ohrožen a že o tom, jak dlouho se podaří jej chránit, rozhoduje mimo jiné kvalita zdravotnictví. Na sestrách a doktorech záleží, jak dlouho budeme žít.

Čtěte také

Zdravotníci padají na hubu. Potřebujeme omezení kontaktů minimálně jako na jaře, myslí si Milan Kubek

Pandemie ještě neodešla, proto je dosud předčasné bilancovat, jak při ní zdravotnický systém obstál. Přesto se veřejnost něco dozvěděla – konkrétně už ví, na co se může ve zdravotnickém oboru spolehnout. Především není pochyb, že tuzemský systém má dost velké kapacity a dostatečně kvalifikovaný personál, aby je dokázal používat ve prospěch pacientů, tedy trpících.

Kapacity, které se hodí

Dosud bylo oblíbenou zábavou ekonomů a intelektuálů kritizovat zbytnělost českého zdravotnictví. Přežívá v něm příliš mnoho nemocnic se zbytečnými lůžky, a zvláště těch na jednotkách intenzivní péče je opravdu moc. Špitály by se měly rušit hlavně v těch malých okresních městech, z metropolí by naopak měla zmizet značná část ordinací specialistů. Nadbytečná lůžka a ordinace už ničemu nepomáhají, jenom prodražují systém.

Čtěte také

Ministerstva spolu soutěží, nespolupracují. A na tiskovém oddělení zdravotnictví by si Blatný měl udělat pořádek, nabádá poslanec Feri

V uplynulých týdnech jsme tedy byli rádi, že kapacity jsou dost velké, aby zvládly nápor pacientů s nemocí covid-19. Malé nemocnice v regionech dokázaly převzít nemocné, na které by špitály v Praze, Brně a jiných velkých městech nestačily. Specialisté mohli spolu s praktiky zajistit péči o ty, kdo se báli chodit do nemocnic. Obavy z nedostatku lůžek intenzivní péče nikdy v Česku nedosáhly té míry jako v zemích typu Německa, Rakouska, nebo dokonce Švýcarska. Nemocný s covidem i bez něj se mohl vždycky spolehnout, že najde pomoc.

Nikdo si už nestěžoval, co nás zdravotnictví stojí, nikdo nespekuloval, jestli doktoři neberou moc peněz. Dnes stačí, že si nemocnice řeknou o státní podporu, a už do bílého resortu prší miliardy a desítky miliard. Vůbec nevadí, že se koncem října na účtech pojišťoven nahromadilo 64 miliard korun. V příštím roce jim vláda pošle ještě víc.

Zdravotnictví splnilo, co se od něho odjakživa čeká. Lékaři pomáhali trpícím podle Hippokratovy přísahy. Každý z občanů si během krize uvědomil, že je někdy, a možná už v nejbližších dnech, bude potřebovat.

Strategické chyby

Žádná, byť předběžná bilance však nemůže přehlédnout, že během boje s pandemií ani ve zdravotnictví všechno nefungovalo bezchybně. Dostatečným důkazem je okolnost, že se v čele resortu vystřídali tři ministři. Srovnávací statistiky rovněž ukazují, že Česko patří vedle Belgie, Španělska, Itálie a Velké Británie mezi státy, jejichž obyvatelstvo bylo koronavirem zasaženo nejvíc. Před koncem roku platí, že druhá vlna u nás byla v rámci Evropy vůbec nejtvrdší, ať už jde o počet nakažených, nebo zemřelých. Zdravotníci zachraňující nemocné v poslední instanci obstáli nad očekávání dobře, nedostatky ovšem musely být v organizaci boje s nemocí.

Těžko se bude vyvracet podezření, že se politické vedení resortu dopustilo strategických chyb. Jako kdyby měl vojevůdce skvělé vojáky, ovšem nedokázal je nasadit na správném místě.

Uplynulý rok přesto přinesl řešení i v tomto ohledu. Zpočátku řídil zdravotnictví Adam Vojtěch, čistokrevný politik, který však nedokázal získat ani uplatnit názory osvědčených expertů. Vystřídal ho odborník na boj s epidemií Roman Prymula, který ovšem nedokázal tak složitý systém řídit ani získat širokou podporu vlivných zdravotníků.

Pak se našla zřejmě nejlepší varianta v osobě hematologa Jana Blatného. Podstatnou kvalifikací pro něho bylo místo náměstka v brněnské fakultní nemocnici, ze kterého na ministerstvo přišel. Manažeři fakultních nemocnic řídí tuzemské zdravotnictví už od roku 2010 s jedinou výjimkou ministra Vojtěcha a částečně Prymuly. Mají zkušenost s vedením složitých organizací, využívají úzké kontakty na politiky a také se mají po složení funkce kam vrátit.

Petr Holub|foto:Tomáš Roček,Český rozhlas

Podstatná je však okolnost, že Blatného vyslala do čela resortu nejsilnější zdravotnická lobby, která má navíc kompetenci organizovat složité systémy. Nejde o osobnost ministra, ale nic lepšího dnes nedokáže tuzemské zdravotnictví nabídnout. Přes všechny pochybnosti se dnes může veřejnost spolehnout, že další tažení proti pandemii povedou lidé, kteří budou vědět, proč se rozhodli právě tímto způsobem. Nic jiného než věřit na přelomu roku nezbývá.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy