Osmdesáté výročí ghetta Theresienstadt. Příběh Felixe Kolmera – a desítek tisíc dalších obětí
Před osmdesáti lety – přesně to bylo 24. listopadu 1941 – odjel z Prahy do pevnostního městečka Terezín první židovský transport, který vezl 342 mužů. Tvořili tzv. Aufbaukommando (neboli komando výstavby) a měli za úkol začít připravovat nové evropské ghetto v protektorátu Čechy a Morava na brzký příjezd tisíců lidí. V transportu, označeném AK I., jel i pozdější odborník na akustiku Felix Kolmer (ročník 1922). Příběhy jsou tentokrát věnovány především jeho vzpomínkám.
„Dostal jsem do schránky lístek, že pojedu na práci a že se mám dostavit na (Hybernské) nádraží, tehdy se nesmělo říkat Masarykovo, že mám mít s sebou jídlo na tři dni a nejnutnější svršky, kdyby práce trvala delší dobu,“ říká tehdejší absolvent gymnázia a z nacistického donucení také truhlářský učeň Felix Kolmer: „Mysleli jsme si, že jedeme na práci, že se v sobotu vrátíme k rodině a v pondělí zase pojedeme pracovat. Pak ale přišla jednotka SS a Schutzpolizei a de facto jsme byli zatčeni. Nevěděli jsme, kam jedeme. Dorazili jsme do Bohušovic a tam jsme viděli četu českých četníků s puškami a nasazenými bodáky. Četníci nás srovnali do pětistupů a šli jsme pěšky do Terezína.“
Terezín byl kasárenské město, pevnost obehnaná hradebními valy, vybudovaná na sklonku 18. století za Josefa II. za účelem severní obrany českého vnitrozemí. V nedaleké samostatné Malé pevnosti vznikla už za monarchie káznice pro vojenské a politické vězně – a od června 1940 v ní zřídilo své vězení pražské gestapo. Od sklonku následujícího roku přímo ve městě – to jest v hlavní, Velké pevnosti –, jež mělo před okupací zhruba sedm tisíc obyvatel, civilistů a vojáků, vznikalo ghetto pro asi 60 tisíc Židů.
V době příjezdu transportu AK I. tvořilo město přes 200 občanských domů, několik veřejných budov a velké kasárenské stavby. Příchozí muži (většinou řemeslníci) byli ubytováni v zanedbaných Sudetských kasárnách: „Zavřela se za námi vrata, a když k nim četníci postavili hlídku, teprve jsme pochopili, že jsme vězni…“ O týden později dorazil do Terezína transport, který přivezl dalších tisíc mužů s podobným úkolem.
Proč Terezín?
Když v roce 1941 začali nacisté Židy masově vraždit, tedy když se „konečné řešení židovské otázky“ dostalo do závěrečné fáze, stal se vůdčím koordinátorem tohoto „procesu“ ředitel Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, od září 1941 také zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě. Adolf Hitler žádal, aby se prvními zeměmi „vyčištěnými od Židů“ staly Německo, Rakousko a Protektorát Čechy a Morava.
V roce 1941, a zvláště po červnovém přepadení Sovětského svazu, už německé jednotky masově vraždily Židy na východě a je zřejmé, že Hitler právě s východními územími pro takový účel počítal. Hromadné zabíjení desítek tisíc lidských bytostí se však nedalo provádět starými metodami: jednotky SS, německé policejní oddíly a různé místní kolaborantské vojenské a polovojenské skupiny na východě Židy především střílely, což bylo „nepraktické“, příliš „spontánní“ a „fyzické“, vrazi a oběti se ocitali v nežádoucím nadměrném osobním kontaktu.
Bylo třeba vytvořit propracovaný moderní systém: Židé měli být koncentrováni, „dookradeni“, organizovaně vyvezeni do vyhlazovacích center, co nejefektivnějším způsobem zabiti – příslušné pokusy s plynem již proběhly –, a jejich těla měla zmizet pokud možno beze stop. Z porady Heydrichova štábu, která se konala 10. října 1941 a jíž se účastnil mimo jiné i Adolf Eichmann jako vedoucí židovského referátu berlínské ústředny gestapa, vzešlo rozhodnutí, že několik tisíc Židů z protektorátu odjede v transportech do Lodže a Minsku, k čemuž 3. a 16. listopadu také došlo, a ostatní budou koncentrováni v ghettu. O tom, že je zřídí v Terezíně, padlo definitivní rozhodnutí na další poradě v říjnu 1941, do té doby Němci uvažovali ještě o jiných místech, včetně varianty dvou zvláštních ghett pro Čechy a Moravu.
Bude to soběstačné židovské sídliště
Němci ghetto nezřizovali sami – vydali příkaz, aby se do příprav včetně deportací zapojila i Židovská náboženská obec v Praze. Představitelé českých a moravských Židů ovšem dlouho nevěděli, na čem spolupracují: nacističtí úředníci a důstojníci jim systematicky lhali, že v ghettu vznikne samosprávné a soběstačné židovské sídliště, kde budou Židé pracovat a v klidu přebývat. Mnoha lidem se to dokonce jevilo jako lepší možnost než život v soustavné nouzi, nejistotě a očekávání nových a nových persekučních nařízení.
Ghettu velela komandantura SS v čele s velitelem, jímž byl nejprve SS-Obersturmführer Siegfried Seidl, po něm SS-Obersturmführer Anton Burger a nakonec SS-Obersturmführer Karl Rahm. Nad nimi stála pražská Ústředna pro židovské vystěhovalectví, od roku 1942 přejmenovaná na Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě. Komandatuře naopak ve všech ohledech podléhala židovská samospráva ghetta s vlastním sekretariátem a vlastními úředníky, v jejímž čele stál tzv. Judenältester neboli židovský starší. Tuto funkci postupně zastávali Jakob Edelstein, Paul Eppstein a Benjamin Murmelstein. Dozor v ghettu prováděli protektorátní četníci.
Izraelská novinářka, spisovatelka a přeživší Ruth Bondyová píše, že „mezi německými strůjci a vykonavateli plánu konečného řešení a jeho židovským objektem existovala obrovská propast. Mnoho, velmi mnoho Židů se o plánu konečného řešení nikdy nedozvědělo, a to ani během posledních chvil, kdy stáli v plynových komorách. Dokonce ani tam Židé nepochopili, že lidé by mohli být usmrcováni plynem.“ Nacisté a Židé „žili ve zcela odlišných časových sférách. Na chování Židů je možno pohlížet jako na přímé pokračování světa před existencí táborů smrti, zatímco Němci již náleželi nové sféře, v historii světa zatím neznámé. Ti, kdo vědí, že Osvětim, Treblinka a Sobibor opravdu existovaly a že tábory smrti jsou myslitelné, nemohou pochopit naivitu Židů před potopou. Poosvětimský člověk se může pokoušet porozumět jen tak, že si bude znovu a znovu opakovat: Židé neměli tušení, že mechanizované vraždění je možné.“
Tři funkce ghetta
Ghetto Theresienstadt mělo tři základní funkce, přičemž přinejmenším dvě z nich výmluvně postihuje zápis z výše zmíněné porady u Heydricha 10. října 1941: „Po evakuaci z toho přechodného sběrného tábora (kde Židé už budou silně decimováni) do východního území lze pak celý terén přebudovat na vzorné německé sídliště.“
Čtěte také
Od počátku tedy mělo mít ghetto funkci tranzitního tábora, kde budou lidé ubytováni jen dočasně, před další deportací na východ – a dále funkci decimační, jako místo, v němž budou takové podmínky, že mnozí lidé zemřou ještě před cestou na východ. A ještě tu byla funkce propagandistická, funkce na odiv stavěného vzorového německého sídliště pro Židy, kterou Terezín nejviditelněji plnil v červnu 1944, kdy jej navštívila delegace Mezinárodního červeného kříže.
Terezín měl také plnit funkci starobního ghetta (a i tu je možné zařadit do oblasti propagandy): na konferenci ve Wannsee v lednu 1942 padlo rozhodnutí, že někdejší vojenské město bude sloužit také k internaci starých „privilegovaných“ německých a rakouských Židů, držitelů vojenských hodností a vyznamenání, politiků, vědců, významných osobností. Nebyl to žádný projev nacistického soucitu s vlastními lidmi, nýbrž pouze snaha nepřidělávat si problémy, uklidnit znepokojenou veřejnost, předejít intervencím. Staří lidé v ghettu také nejvíce strádali a umírali hlady.
Zástupy obětí
Od prosince 1941 začaly na nádraží v Bohušovicích nad Ohří přijíždět transporty, které pak v různých intervalech pokračovaly až do jara 1945. Z Bohušovic šli lidé pěšky asi dva a půl kilometru. Jen během prvního měsíce se do Terezína dostalo téměř sedm a půl tisíce Židů z protektorátu, celkově jich bylo deportováno ve 122 transportech 73 608. Od 2. června 1942 jezdily transporty z Německa (301 vlaků, 42 221 lidí), od 21. června z Rakouska (50 vlaků, 16 604 lidí), do ghetta byli ve zvláštních transportech deportováni také Židé ze Sudet, z Holandska, ze Slovenska a z Dánska.
Celkem přijelo do Terezína 526 židovských transportů, které dovezly 139 654 lidí. Ani tento počet však není definitivní, protože na sklonku války, od dubna 1945, přijížděli do ghetta v tzv. evakuačních transportech zničení vězňové koncentračních a vyhlazovacích táborů likvidovaných kvůli postupujícím spojeneckým armádám – počet těchto vězňů, z nichž mnozí se v Terezíně ocitli podruhé, je odhadován na zhruba 13 tisíc. Přímo v ghettu zemřelo 33 430 lidí.
Pokud jde o transporty z Terezína na východ, především (ale nejen) do vyhlazovacího centra v Auschwitz-Birkenau, bylo jich od 9. ledna 1942 do 28. října 1944 celkem 63 a odjelo v nich 86 934 osob.
Když tyto počty v roce 1994 prezentoval Erik Polák z Památníku Terezín, řekl, že deportace na východ „nepřežilo 83 až 84 tisíce osob. Tito lidé byli zavražděni plynem, postříleni, zahynuli krutým hladem, nelidskými životními podmínkami, otrockou, vysilující prací. Nepředstavovali však beztvarou masu. Každý z nich měl své individuální životní osudy, své jméno, svoji tvář. Prosím proto, abychom uváděná statistická čísla, jimž se nemůžeme vyhnout, nepojímali jen jako suchá fakta historického bádání.“
Felix Kolmer, který především vzpomíná v přiloženém rozhlasovém dokumentu, přežil v Terezíně několik let. V ghettu pohřbil svou matku, oženil se – a v rámci velké likvidační akce na podzim 1944 byl deportován do Birkenau. Příští rok mu bude sto let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
