Ondřej Neff: Nesedět na kufrech
V poslední době si vychutnávám malé soukromé povyražení. Sleduji, kolik dnešních věhlasných novinářů a komentátorů brnká na strunu stáří. Týká se to mužů stejně jako žen. Vedou řeči typu v mém věku tohle nebo v mém věku tamto. Jsou to takové ty sladkokyselé vtípky s pestrým pozadím. Já nejsem tak starý, jak vypadám, skrývá se za těmi slovy. Nebo: my veteráni jsme na tom tak dobře, že se nemusíme o věku bát mluvit.
Jsou to pánové a dámy, kteří vstoupili do žurnalistiky těsně po převratu a teď jim je těch plus minus padesát. Což je, zase plus minus, věk, kdy Svatopluka Čecha oslovili velebný kmete.
Čtěte také
Taky je to věk, kdy zemřela, šťastná to žena, babička Boženy Němcové, což ale je fake news jako hrom, protože ta ve skutečnosti zesnula v osmašedesáti.
Jako autentický kmet mám z těch řečí legraci. Zároveň ale mírně závidím, že těm lidem je teprve padesát a taky s nimi soucítím, že tak nástup věku prožívají. Taky jsem si tím prošel. Vzpomínám při tom, jak jsem kdysi přišel k očaři a ostýchavě mu řekl, že jdu možná zbytečně a otravuju, ale že mám pocit, jako bych nějak hůř viděl. „Kolik vám je?“ zeptal se pan doktor. „Třicet,“ odpověděl jsem. „Tak to tady určitě nejste zbytečně,“ řekl lékař.
Skuhrání je začátek
Na stáří mě připravovala už od mých třicetin babička mé ženy. Dožila se pětadevadesáti, a když se jí lidi ptali, jestli ji ten věk nedeprimuje, jenom se smála. Jestli mi vadí, že je mi přes devadesát? Vůbec ne, smála se. Vždyť všichni ostatní jsou mrtví!
Čtěte také
Nevím, jestli tahle babiččina rada skuhrajícím padesátníkům pomůže. Přispěji tedy jinou, svou.
Ono to stáří, málo platné, je čekání na odchod ze života a to je, nezapírejme, blbý čekání. V té souvislosti vzpomínám, jak se mi dávno, ještě za totáče, poštěstilo být se synkem s cestovkou na dovolené na Krétě. Bylo to skvělé, kolem poledne v hale hotelu už lidi seděli na kufrech. Taky jsem tam měl naše kufry a vtom jde kolem jedna paní a povídá:
„Proč tady ztrácíte čas na kufrech? Pojďte se koupat!‟
Byl to skvělý nápad, vytáhli jsme se synkem plavky a šup do moře a koupali se do poslední chvíle, o to šlo. Zatímco ti rozumní seděli na kufrech a čekali na autobus.
Chápete to správně, je to podobenství stáří. Nic jiného než čekání na autobus na trase do věčnosti stáří není. Odmítám sedět na kufrech, raději se jdu koupat nebo vyrazím s našimi pejsky na výlet do okolí. A skuhrání, to je začátek sezení na kufrech. Nedělejte to. Je to ztráta času. Jděte se koupat nebo cokoli jiného.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
