Okno příležitosti. Václav Havel v Moskvě 1990

Návštěva Sovětského svazu, země, která u nás tehdy měla celou palebnou nálož svých vojsk, byla nejtěžším diplomatickým úkolem, který před Václavem Havlem stál. Půdu si tak trochu připravil už svým projevem ve Washingtonu o pár dní dřív, když se vyslovil pro jednoznačnou podporu Západu ve prospěch demokratizačního procesu v SSSR.

Ukončit okupaci – aneb všeho do času

Sovětský generální tajemník (a brzy už prezident) Michail Gorbačov byl ochoten Havla respektovat jako novou hlavu státu, ale změna satelitního postavení Československa vůči sovětské velmoci nebyla vůbec brána jako samozřejmost.

Čtěte také

Václav Havel měl jakousi vnitřní povinnost vždy hájit lidská práva světa

Šlo především o odchod sovětské armády, což se ale podle Sovětů nedalo udělat rychle. Byla to taková obvyklá okupační finta: vlítnete někam za jednu noc, ale pryč se couráte celé měsíce a nejlépe roky. Nejsou byty, není infrastruktura, vojska stahujeme i odjinud, třeba z Afghánistánu, a tak dále. Přesto byl rozumný kompromis nalezen: byla podepsána smlouva o odchodu vojsk z území Československa do 30. června 1991, a bojové jednotky odejdou mezi prvními.

Mistrovská zkouška z diplomacie

Tento úspěch samozřejmě nelze přičíst pouze Václavu Havlovi. Mezi klíčové lidi, kteří se na úspěchu moskevské návštěvy podíleli, patřili především ministr zahraničí Jiří Dienstbier a jeho náměstek Luboš Dobrovský – oni dva také ještě cestou v letadle do Moskvy sepsali návrh nové deklarace o vztazích, kterými se měly naše vztahy s východním sousedem konečně dostat na úroveň „já pán, ty pán“, a která měla nahradit poněkud gumovou a časově neomezenou „spojeneckou“ smlouvu z roku 1970. Gorbačov ji bez větších připomínek podepsal.

Čtěte také

Únor 1990 – Výprava do Ameriky jako triumf revoluce

A to nebylo všechno – Sověti v dalším memorandu vyslovili byť ne omluvu, přesto politování nad vpádem do Československa.

Gorbačov nebyl v lehké situaci – impérium se mu začalo rozpadat doslova pod rukama a především situace v Pobaltí spěla k výbuchu a odloučení pobaltských zemí ze svazku SSSR. A nutno také dodat, že na pozitivním výsledku jednání měl zřejmě značný podíl jeho liberální ministr zahraničí Eduard Ševardnadze.

Vcelku bylo možné atmosféru v Moskvě označit v zásadě za přátelskou, a jak bylo v těch letech při Havlových cestách obvyklé, netýkala se jen vysoké politiky. Havel kromě jiného navštívil Sacharovův hrob, hovořil s jeho vdovou Jelenou Bonnerovou a s dalšími odpůrci komunismu.

Vy už nás nemilujete?

Pravda, návštěvu provázelo i pár zvláštních momentů, například absurdní dotaz jakéhosi pana Sokolova na Havlově tiskovce, který v zásadě napadl československý vývoj slovy, že se u nás vytvořila nenávistná protisovětská a protiruská atmosféra.

Čtěte také

Bylo zvolení Havla prezidentem ústupkem komunistům? Spíš vyvrcholením pádu režimu, hodnotí historik

Prý teď v Československu, kde jsme kdysi vítali ruskou emigraci, odmítáme ruskou kulturu a kácíme pomníky. Onen dobrák spletl dohromady Cvetajevovou, Šaljapina i Lenina, všechno jedno, ale byl to každopádně důkaz, že i v nejliberálnějším sovětském období si prostě „homo sovieticus“ kladl nároky nejenom na zvláštní zacházení, ale i na náklonnost, která měla být na věčné časy.

Spolu s rozpuštěním Varšavské smlouvy o rok později byla moskevská návštěva koncem února 1990 zřejmě největším úspěchem československé diplomacie. Podařilo se vyvázat ze starých a ponižujících vztahů dosud nesvobodné a v evropském kontextu málo významné země.