O strašidlech, která pěstovala ideologickou diverzi. Návrat do roku 1990 s Rádiem Svobodná Evropa

6. březen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Demonstrace ve Svitavách v listopadu 1989
0:00
/
0:00

Do roku 1989 to byli jen odrodilci, kteří opustili vlast svých předků. To v lepším případě. V tom horším je bývalý režim nazýval zrádci, zaprodanci, diverzanty a špióny. To pokud šlo o vlastní občany, kteří z Československa před rokem 1989 emigrovali. I v tom přinesl Listopad 1989 změnu. Do veřejného prostoru se totiž opět vrátili jako čeští a slovenští krajané.

Asi bychom na světě nenašli jedinou zemi, ve které čeští krajané nežijí. Lze je potkat na Manhattanu i ve vesničce Veselynivka na východní Ukrajině, za severním polárním kruhem i v Patagonii. Nikdo je nikdy přesně nespočítal, odhadem žijí ve světě až dva miliony lidí s českými kořeny.

Čtěte také

Trochu přesnější čísla existují jen u československých emigrantů. Totalitní režim jich ze země po únoru 1948 vyhnal kolem čtvrt milionu. Zvonění klíči na Václavském náměstí sledovali s velkým napětím. A Svobodná Evropa zaznamenala už v prvních týdnech po sametové revoluci jejich reakce.

Pro předsedkyni Klubu K231 v exilu Edu Ottovou, která v té době žila v kanadském Torontu, bylo důkazem změny to, že v rozhlasové reportáži z Václavského náměstí v Praze slyšela Pavla Pecháčka z Hlasu Ameriky.

Politolog a dlouholetý člen vedení Rady svobodného Československa Mojmír Povolný se do Prahy vypravil už v prosinci 1989, po dlouhých 41 letech emigrace. Zaznamenal, že exulanti přestali být pro svou vlast strašidly, co pěstují ideologickou diverzi, ale stali se normálními lidmi, kteří Československu rádi pomohou a rádi se do něj budou vracet.

Exulanti nabízeli pomoc, měli ale i své požadavky

Svobodná Evropa také hned v prvních měsících roku 1990 zaznamenala řadu nabídek pomoci. Právě z Kanady se například přihlásily stovky dobrovolníků, kteří pak působili jako lektoři angličtiny na českých školách. Pomoc nabídli i krajané ve Spojených státech.

Čtěte také

Zástupci jejich spolků se v Sokolovně na newyorském Manhattanu sešli už 16. ledna 1990 a hned přišli s řadou nápadů a iniciativ. Na tomto setkání byl i režisér Miloš Forman a také skutečná legenda exilu, téměř stoletý lékař Karel Steinbach, přítel Karla Čapka a Ferdinanda Peroutky. Svobodná Evropa tehdy zaznamenala jeho dojemné vzpomínání na Prahu.

Současně se však objevily i požadavky, se kterými se zejména poúnorová a posrpnová  emigrace bude na české úřady i zastupitelské sbory obracet ještě dlouhá léta. Jde například o navrácení čs. občanství, jehož byli emigranti zbaveni jako součást trestu za opuštění republiky.

Krajané se také od počátku chtěli zúčastnit voleb v Československu. V tomto smyslu se například Češi ve Skandinávii obrátili na prezidenta Václava Havla. Brzy se přidružil i požadavek na navrácení majetku. Nastal tak zdlouhavý a komplikovaný proces restitucí. Exulanti nemohli pochopit, jak je možné, že jim čs. zákony zprvu navrácení majetku neumožnily, zatímco komunistům jejich majetek zůstal.

Poprask mezi krajany ve Vídni utišila až hymna

Ne všude se však listopad 89 setkal u krajanů s nadšenou reakcí. Jednou z nejpočetnějších a současně vnitřně nejčlenitějších skupin jsou vídeňští Češi. Každý, kdo měl možnost tuto komunitu lépe poznat, ví, že mezi jednotlivými skupinami jsou velké rozdíly, dokonce rozpory.

Projevilo se to i v prvních polistopadových akcích, které tyto skupiny ve Vídni pořádaly. Na jednom takovém setkání, kam byli pozváni i umělci z Národního divadla v Praze, nastala mezi krajany taková vřava, že ji utišila až zpěvačka Hana Ulrychová, když začala zpívat hymnu Kde domov můj.

I to je jeden z obrazů českých krajanů a exilu ve světě. Řadu problémů se za uplynulých třicet let podařilo vyřešit. Ty hlubší ale přetrvávají dodnes.

autor: Milena Štráfeldová
Spustit audio

Související