Život v protektorátu: Zakázali nacisté Čechoslovákům všechny politické strany?

Tehdy se jakýmsi východiskem mělo stát založení jedné jediné strany. Ta měla rysy totalitního společenství, takže nacistům nevadila, na druhou stranu ale fungovala jako jisté jádro národního společenství. 

Konec prvorepublikového demokratického státu pro Čechoslováky přichází s podzimem roku 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. Nic už nemělo být takové, jako doposud. Host pořadu historik Jaroslav Rokoský k tomu říká:

„Po šoku z Mnichova si všichni politici z levice i z pravice uvědomili, že končí jedna epocha a pokud chtějí oslabený stát udržet, tak musejí přebudovat politický systém.“ Bylo to obtížné, protože tento systém zde byl od konce 19. století.

Do celé situace taky vstupovala snaha udržet zbytkový společný stát. Veškerá politická rozhodnutí souvisela také s jistými „ohledy“ na sousední Německo, kde se Adolf Hitler netajil svými zájmy. 

Národní souručenství

Další kapitolu neradostné historie otevřel 15. březen 1939. Začíná nacistická okupace a protektorátní prezident i protektorátní vláda se stávají spíše loutkami pohybujícími se v půdorysu, který jim nacisté určili. Zároveň se ale řada z nich snaží pomoci národu přežit.

Čtěte také

Historik Majewski: Nebýt nacistické invaze, Československo by se proměnilo v regulérní fašistický stát

A jak z toho politicky ven? Řešením mělo být založení jedné jediné politické strany, která by nacistům nevadila. A zároveň by se stala základnou pro udržení národní pospolitosti. Zadání velmi složité, jak se později ukázalo.

Vzniklo Národní souručenství, o kterém historik Rokoský říká: „V jeho čele stál prezident Hácha a vznikalo velmi překotně. V čele byl výbor, který měl nahrazovat dřívější parlament. Bylo to kolem padesáti mužů, kteří byli veřejnosti vesměs neznámí. Cílem bylo vytvořit masovou organizaci, která by byla oporou protektorátnímu prezidentovi a vládě, měl se tam uskutečňovat politický život.“

Dodejme, že tím také mělo být zajištěno, že nevzniknou kolaborantské strany, které by se přímo k nacistům či fašistům hlásily. Zároveň se členy samozřejmě nesměli stát Židé, ale v prvních letech dokonce ani ženy. Lavírování vedlo k tomu, že se rychle objevila kritika jak ze strany českých fašistů, tak po několika měsících i ze strany nacistů, popisuje Rokoský.

Ztráta důležitosti

Souviselo to i s tím, že činovníci a představitelé Národního souručenství něco jiného říkali a něco jiného dělali. Několik členů, včetně nejvyšších představitelů, se dokonce zapojilo do protinacistického odboje.

Čtěte také

Národní souručenství? Strana, která vznikla po okupaci

„S příchodem Heydricha se šrouby utáhly, proces depolitizace odsunul Národní souručenství na druhou kolej a postupně ztrácelo na důležitosti. Klíčovou oporou pro kolaboranty se stalo Kuratorium pro výchovu mládeže. Od roku 1943 bylo Národní souručenství papírovou organizací a činnost se zúžila na pouhé vypisování sbírek,“ konstatuje historik.

S koncem války končí i Národní souručenství, někteří jeho představitelé se ocitli před soudním tribunálem obvinění z kolaborace. Na otázku pořadu, zda nacisté zakázali v protektorátu všechny politické strany, host pořadu historik Jaroslav Rokoský odpovídá:

„Ne, nezakázali, ale jedinou povolenou stranou se stalo nově vzniklé Národní souručenství. Nacisté doufali, že bude po vzoru NSDAP prosazovat říšskou myšlenku. Ale to se úplně nestalo, Češi se semkli a snažili se čelit těžkým důsledkům okupace. Češi mu ale postupně přestali důvěřovat, protože hlásalo propagandu Třetí říše.“

Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy, který je součástí březnového cyklu Život v protektorátu. Každé pondělí a úterý po 20. hodině ho můžete slyšet v pořadech Jak to bylo doopravdy a Ex libris.