Vydejte nám šáha! Příběh amerických diplomatů, kteří v íránském zajetí strávili 444 dní

Většina pracovníků velvyslanectví USA strávila v budově velvyslanectví a později v íránských vězeních celkem 444 dní. Co jim hrozilo? Smrt zastřelením, nebo přinejmenším obvinění ze špionáže, což by se v případě íránského soudu rovnalo zřejmě tomu samému.

Kamenem úrazu byl v americko-íránských vztazích okamžik, kdy na počátku roku 1979 opustil zemi íránský monarcha Muhammad Rezá Pahlaví. V Íránu v té době propukla náboženská a politická revoluce.

Nepřátelství k USA

Spíš šlo o převrat, protože jakmile se z exilu vrátil duchovní vůdce Ajatolláh Chomejní, začal prakticky o všem rozhodovat sám, respektive s oddanými lidmi. Ze západně orientované, k liberálnímu životnímu stylu směřující íránské monarchie, se tak během rekordně krátké doby stal de facto středověký teokratický stát.

Čtěte také

Rúholláh Chomejní. Muž, který se nikdy neusmál

Kde se odpůrci režimu zavírali a věšeli. Kde lidé přišli o veškerou myslitelnou svobodu, a to včetně svobody oblékat se jinak než podle přísných zásad koránu. Kde prakticky začali vládnout náboženští fanatici v čele s Chomejním.

Potíž byla v tom, že ani šáhův předešlý režim nebyl žádnou demokracií – panovník vládl i za pomoci brutálních metod své tajné policie. Západní modernizaci Íránu prováděl bez ohledu na íránské duchovenstvo, ale také bez podpory mnoha vrstev Íránců, především těch chudších a nábožensky založených.  

Důsledkem bylo mimo jiné vystupňované nepřátelství Íránců k USA, tím spíš, že se Rezá Pahlaví nakonec po krátkém pobytu na Bahamách a v Mexiku ocitl na území Spojených států. Ty mu po jistém váhání poskytly azyl, a to proto, aby se mohl začít léčit s rakovinou.

Nevměšujte se

Od listopadu 1979 do ledna 1981 se situace rukojmích v zásadě nezměnila. Íránci odmítli jednat, dokud nebude šáh vydán zpět do Teheránu, to ale bylo pro Američany nemyslitelné.

Čtěte také

Poslední šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Modernizoval Írán, ale lidi popudil bezhlavým utrácením

Další podmínkou byla americká omluva za podporu šáhova režimu a příslib nevměšovat se do vnitřních záležitostí Íránu.

Tuto podmínku Američané ani splnit nemohli, i kdyby chtěli. Protože o tom, co takové vměšování znamená a obnáší, rozhoduje vždy ten, kdo tento požadavek „nevměšování“ nastolí. Není ostatně náhodou, že tuto formulaci používaly takřka bez výjimky režimy více či méně despotického charakteru.

Carter neuspěl

Poté, co v roce 1980 nemocný šáh v Egyptě, jediné zemi, která mu byla ochotna poskytnout azyl, zemřel, a po neúspěšném pokusu americké armády osvobodit rukojmí, se nakonec celá kauza dovlekla až do ledna 1981. Asi se tehdy měla stát pokusem jakéhosi nového Íránu udělat gesto ve prospěch tehdy nově zvoleného amerického prezidenta Ronalda Reagana.

Teherán oficiálně oznámil propuštění zbylých 52 rukojmích odpoledne 20. ledna 1981. Až po přísaze nového prezidenta. Jimmymu Carterovi se tedy jeho poslední přání ve funkci prezidenta, tedy dočkat se návratu rukojmích domů, nesplnilo.

Zato se dočkal pokoření, a to po nezdařené vojenské akci nazvané Orlí spár v dubnu 1980. Měla osvobodit rukojmí přímo v Teheránu, ale skončila logistickým fiaskem uprostřed íránské pouště. Nejspíš taky Cartera stála křeslo v Bílém domě.  

Poslechněte si celé Návraty časem. Ve druhé části Daniela Vrbová v repríze pořadu Ex libris z roku 2018 zalistuje knihou francouzské spisovatelky íránského původu Abnousse Shalmaniová. Ve své próze s názvem Chomejní, Sade a já se zamýšlí nad složitým postavením mladých žen v íránské společnosti.