Ondřej Kepka: Vyžírkové
Nedávno mně vyprávěl můj kolega, spolužák, kamarád a výborný herec Honza Vondráček těžko uvěřitelnou historku. Šel takhle nedaleko divadla na kávu, když tu se za ním náhle ozvalo: „Á, to jsou ti naši vyžírkové!“
Otočil se, jakýsi člověk na něj posměšně udělal gesto a šel dál. Honza vůbec nevěděl, o koho jde, nepoznal ho, neznali se. Kde se vzala tato představa o umělcích, o hercích, že jsou to vlastně „vyžírkové“?
Čtěte také
Vracím se do dob dávno minulých, kdy jsme si vážili a obdivovali nejlepší umělce, spisovatele, herce, režiséry. Byly to národní ikony, byli to lidé, ke kterým jsme vzhlíželi a kteří byli často i velkou morální autoritou. Samozřejmě, že ne všichni, ale mnozí. Co se stalo? Proč jsou to najednou „vyžírkové“?
Představa o tom, že herec je vlastně člověk, který si hraje pro vlastní potěšení a ještě má tu drzost na to vyžadovat nějaké státní dotace, je mezi mnohými velmi rozšířená. Přitom dělat poctivě kulturu, dělat poctivě divadlo, být skutečným, opravdovým profesionálním hercem, je záležitostí nejen výjimečného talentu, který vám byl darován, ale také je to spojeno s obrovskou dřinou, s velkým sebezapřením, často mnohdy za cenu toho, že nemáte osobní život.
Čtěte také
Kolik herců končí tak, že umírají v osamění a nemají ani důstojné místo svého trvalého odpočinku.
Přispět na kulturu
Nedávno jsem pro partnerskou stanici Český rozhlas Pohoda vyráběl hodinový portrét Radovana Lukavského. Poslouchal jsem slova pana profesora o tom, jak musí každý herec pracovat s textem, jak je důležité každé písmeno, každá intonace, jaká to je dřina porvat se s běžným dialogem, neřkuli dialogem ve verších. A uvědomil jsem si: sacramente, to je to ale těžká práce!
Vytvářet skutečné umění, podílet se na kultivovanosti a kulturnosti našeho národa, je nejen věc záslužná, ale nutná. Náš národ byl ve světě známý především špičkovou kulturou. Ale nejde tady o to být jenom vždycky světoznámý. Velké výkony nevzniknou samy od sebe.
Čtěte také
Doslova se „narodí“ z každodenní práce profesionálních kurátorů v muzeu, z dobrých knihovníků, důležitý je každý hráč i v malém regionálním orchestru. To nejsou žádní „vyžírkové“, to jsou všechno lidé, kteří se nám snaží předat skutečné hodnoty, tedy to, co nás polidšťuje, zvelebuje, kultivuje a co dělá život krásnější, než ve skutečnosti je!
Budujme si a pěstujme si svá divadla, dobré filmy, knihovny, dobrou literaturu, dobré orchestry. Je třeba si uvědomit, že stejně, jako si platíme lékaře, učitele, policisty nebo armádu, musíme přispět i na naši kulturu, která byla vždycky naší chloubou.
A navíc – skutečné umění se velmi často neuživí samo o sobě, to je naivní představa. Herec, umělec se samozřejmě dokáže uživit, ale často za cenu toho, že musí dělat věci, které ho někdy ani nebaví, ale ví, že za ně dostane dobře zaplaceno. Ale skutečné umění se často dělá zadarmo, anebo se musí najít někdo, kdo pochopí, že se na něj musíme všichni složit.
Ať tedy žijí naši „vyžírkové“, pokud vytvářejí skutečnou krásu kolem nás!
Autor je herec a předseda Herecké asociace
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
