Kemel: Už zruba deset let kreslím přímo do tabletu. Na začátku jsem kresby vozil do redakce tramvají

„Od mládí jsem hodně kreslil. V tom jsem byl asi výjimečné dítě. Hlavně teď zpětně, když mám svoje potomky, vidím, že to, co jsem dělal já, nebylo úplně běžné. Sám jsem si našel výtvarný kroužek, kam jsem chodil, doma jsem si kreslil opravdu intenzivně, kreslil jsem pohledy z okna, ruku na stole, bez jakéhokoliv vedení,“ vypráví Miroslav Kemel.

Čtěte také

Karikatura je o tom, že přeháníš, říká Mirek Kemel. Na své páté hudební album Mordyjé přizval řadu zajímavých hostů

„Je to taková moje celoživotní vášeň, láska. Začalo to krystalizovat na gymplu na Žižkově. Maturoval jsem v roce 1982 a někde tam jsem měl i první výstavu kreslených vtipů, ale to ještě byl spíš koníček. První nabídku a smlouvu jsem dostal někdy po listopadu 1989 do časopisu Dikobraz,“ vzpomíná kreslíř.

V době, kdy nabídku dostal, pracoval v Pražském projektovém ústavu. Podal výpověď, ale předpokládal, že se zanedlouho vrátí. „Ale už jsem se nevrátil. V roce 1991 jsem dostal nabídku v podstatě každodenního kreslení do Lidových novin, a tam jsem v tom najednou začal vidět i smysl. Novinová kresba mě začala bavit,“ vysvětluje.

Od té doby co Miroslav Kemel s kreslením karikatur začal, ovlivnil jeho profesi poměrně výrazně technologický rozvoj. „Na začátku jsem tu kresbu nakreslil a vezl jsem ji do redakce tramvají, teď už zruba deset let kreslím přímo do tabletu elektronickou tužkou. Ze začátku byl ten přechod strašně náročný, úplně mi to rozhodilo rukopis, ale říkal jsem si, že to má smysl, takže jsem u toho zůstal. Teď už se v tom cítím fakt dobře a dává mi to volnost i spoustu výrazových možností. Díky tomu mě to tenkrát zase začalo opravdu hodně bavit,“ dodává.

Hudba a kapela

S hraním na hudební nástroje začal Miroslav Kemel už během studia na gymnáziu. „Učil jsem se hrát na kytaru a na foukací harmoniku, ale ani s jedním nástrojem jsem to nikam nedotáhl. K muzice jsem se vlastně pořádně dostal, až když jsem si jednou půjčil od Vaška Koubka akordeon. Ten zvuk se mi vždycky líbil, tak jsem za to začal tahat. Rok jsem si za to jenom tahal. Fakt tam bylo nějaký strašný uhranutí tím zvukem,“ popisuje písničkář.

Čtěte také

Svět, ve kterém žijeme, je světem nevypočitatelných grázlů, míní písničkář Merta

„Potom jsem chodil asi rok k Václavu Veselému, a pak jsem se začal tak nějak jednoduše doprovázet na ten akordeon. Začal jsem si taky skládat svoje věci, na kterých jsem se to učil. Takže jsem ty první písničky vlastně složil, abych se naučil na akordeon. A když jich bylo deset, kamarád, který měl kapelu, mi řekl, že to není špatný a že si to můžeme zahrát,“ říká Kemel.

V době kdy s kapelou začínal hrát, neměl příliš velké ambice. „Vzniklo to tak nějak úplně samo, spontánně. A pak se to pomalu rozrostlo až do té dnešní podoby. Je to pro mě kapela snů a mám z toho strašnou radost. Na začátku jsme samozřejmě hráli jenom tak, z toho nadšení, že si můžeme zahrát. Teď už je to takový, nechci říct profesionální, ale prostě už jiný. Mám pořád ještě ambici hrát častěji a víc,“ dodává.

Smí Miroslav Kemel kreslit karikatury pro více novin zároveň? Jak se dostal ke spolupráci s Vladimírem Javorským? A jaká je podle něj budoucnost karikatury v Česku? Poslechněte si celý díl pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus. Audio je nahoře v článku.