Obraz je hotový, až když mi zmizí z ateliéru. Písek používám dodnes, už dávno neřeším technickou stránku, říká malíř Achrer
Nezařaditelný, svébytný, pracovitý, umíněný a nadaný. Tak charakterizovala malíře Josefa Achrera historička umění Claudine Končinská. K řemeslu se dostal díky svému otci, v jehož řezbářském ateliéru se plazil už jako malé dítě. „Na jednom konci měl táta smrkové dříví a řezal, já jsem na druhém maloval. Jednou jsem řezbu zkusil a zjistil jsem, že to je strašná práce,“ vzpomíná v pořadu Českého rozhlasu Plus Hovory na společné tvořivé chvíle.
Achrer mladší se rozhodl zůstat u malby a snažil se ji vystudovat. To ale kvůli totalitní vládě komunistického režimu nešlo. „Opakovaně na mě psali z mého rodiště na Akademii umění v Brně a na UMPRUM,“ popisuje svá vysokoškolská léta, kdy se sice mohl věnovat umělecké činnosti, ale obrazům ne.
Čtěte také
Tohoto snu se ale nikdy nevzdal: „Po tátově smrti, aby to netušil, jsem se vrátil k malování, a to jsem vystudoval.“
Kreativně se i přes moravský původ usadil v Praze. Vystřídal několik bydlišť, ale poslední více než dvě dekády tvoří v ateliéru na střeše žižkovského paneláku. To s sebou přináší určitá specifika.
Malby se třeba musí vejít do výtahu. „Mám několik výjimek. Když se nevejdu, když to má přes dva a půl metru výšky, tak to musím vzít do rukou a těch osm pater to musím snést dolů do Jeseniovy ulice,“ říká Achrer.
Písek a ornamenty
Pro Josefa Achrera je typická práce s pískem a texturou. Sám to označuje jako strukturální nebo ornamentální malbu a začíná tím každý svůj obraz.
„Podložíte si to disperzí a potom pomocí všelijakých špachtlí a vidliček dochází k narušení struktury toho písku. Až to do druhého dne uschne, tak se přes to dá malovat,“ popisuje, jak zakládá oblasti, na které poté maluje ornamenty.
Čtěte také
Začátky tohoto stylu vidí v době, kdy kvůli perzekuci bydlel mimo město: „Maloval jsem asi čtyři roky na venkově. Po revoluci jsem utekl odsud pryč, nějak mi to prostředí, jak všichni začali chodit v červeném saku, nevyhovovalo.“
I tak za tím ale částečně stála česká metropole. „V té době se poprvé objevila obrovská prašnost a napadení ovzduší v Praze. A já jsem tak namaloval první obraz s pískem, neboli s tím prachem. Písek jsem si přinesl z pískoviště mojí dcery, malé Nelinky, tenkrát jsem ho nabral do kyblíku,“ přibližuje umělec svou tehdejší inspiraci.
„Poprvé jsem se potýkal s tím, aby mi písek na tom plátně vůbec zůstal. Dodnes to používám, už dávno neřeším technickou stránku věci,“ dodává.
Od skicování přes nanesení disperze s pískem až po finální doschnutí trvá Achrerovi jedno dílo zhruba dva týdny. „Já si ze začátku docela musím nastudovat i ten ornament. On potom stejně vyjde jinak, protože to, co máte na A4 v kresbách, potom vychází na formátu dva krát jeden metr pustě,“ vysvětluje.
A jak pozná, že je obraz hotový? „S tím mám velký problém. U mě je obraz hotov, až když už zmizí z ateliéru,“ směje se umělec.
Poslechněte si celé Hovory na začátku článku. Ptal se Vladimír Kroc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
