Lukáš Jelínek: Válka s Íránem opět ukázala slabiny Babišova nezájmu o svět
Důvod, aby se pohádala s vládou, si opozice vždycky nějaký najde. A když není po ruce nic údernějšího, hodí se i přístup kabinetu k informování turistů uvízlých na Blízkém a Středním východě. Zejména Piráty a Starosty a nezávislé trápí, že ministerstvo zahraničí komunikuje pomalu a chaoticky. Možnost, že ani v Černínském paláci nemusejí v každém okamžiku vědět, jaká je ve žhavém regionu momentální situace, si nepřipouštějí.
Šéf diplomacie Petr Macinka (Motoristé sobě) navíc upozornil, jak strmě v posledních dnech narostl počet českých občanů registrovaných v aplikaci Drozd, jež má cestovatelům pomáhat. Opět se potvrzuje, že výlety do nestabilní ciziny míváme tendenci podceňovat – a až když je nejhůř, šturmujeme nebesa.
Komunikační kostrbatost
Zároveň ale pozorujeme, že komunikační kostrbatost se stává poznávacím znamením vlády hnutí ANO, SPD a Motoristů.
Čtěte také
A tak premiér Andrej Babiš (ANO) místo toho, aby formuloval českou pozici ke konfliktu a uklidňoval občany, že je o jejich bezpečí dobře postaráno, si chvíli hraje na tísňovou linku přijímající nářky lidí a chvíli zase hlásí, kdy a odkud má odletět jaké repatriační letadlo.
Dokonce ani uvnitř koalice neplatí stejné noty. A tak ANO a Motoristé stojí po boku Donalda Trumpa a Benjamina Netanjahua, zatímco SPD, jejíž voliče zahraniční politika příliš nevzrušuje, zásah proti Íránu kritizuje a akcentuje hrozbu nové energetické či migrační krize.
Na to má Babiš jedinou odpověď: Tomio Okamura mluví ke svým voličům. Použil ji ostatně, už když se předseda Sněmovny a SPD navážel do Ukrajiny a Ukrajinců.
Co tmelí vládu
No dobrá, to má být ale vysvětlení koaličního nesouladu v tak zásadní oblasti, jakou zahraniční a bezpečností politika je? Když už za jeden provaz netáhne celé politické spektrum, měla by se vzchopit přinejmenším vládní koalice. Co ji potom – kromě odporu k předchozímu Fialovu kabinetu – tmelí?
Čtěte také
Jedna položka by se našla: důraz na národní suverenitu, který je dáván do protikladu se snahou některých zemí prohlubovat evropskou integraci, klidně i za cenu dvojrychlostní EU. V tom koaliční špičky nezastírají inspiraci Trumpem.
Jenže jinak to dopadne, když izolacionismus převáží u světové velmoci, a jinak u malé země ve středu starého kontinentu. Zatímco Spojené státy by pro kohokoli představovaly tuhé sousto, Česko by bylo snadnou kořistí.
Novináři se na pondělní tiskovce ptali, zda vláda nepřehodnotí macešský přístup k obranným výdajům, když sleduje, jak zběsile kolem sebe pálí teheránský režim, a když vezme v potaz, že by se podobně mohla jednou zachovat i Moskva. Ministr Macinka se této představě vysmál: tomu, že by Kreml posílal rakety na území NATO, nevěří.
Co měl Babiš v programu
Samozřejmě, že jde o absurdní vizi. Ovšem smyslem bezpečnostní politiky je předcházet i těm nejméně pravděpodobným scénářům. Od toho se investuje do armády i do spojeneckých svazků. Kromě toho je pro státy naší velikosti alfou a omegou účast v nadnárodních organizacích zajišťujících stabilitu politickou, ekonomickou i bezpečnostní.
Proto není v našem zájmu Evropskou unii rozkládat, nýbrž posilovat. Na to ale Andrej Babiš opáčí, že bezpečnostní či zahraniční politiku, natož Ukrajinu ve volebním programu neměl. On se soustředí na naše duševní zdraví, léčbu rakoviny či na plnění našich peněženek…
Evropští partneři nevědí, co od nás čekat, a koaliční voliči zase netuší, zda dát spíš na Babiše, nebo Okamuru. Kanály ministerstva zahraničí sloužící k informování turistů by mohly fungovat svižněji, ale mnohem vážnějším podnětem k vnitropolitické debatě je mlha obestírající postoj Česka k vnějšímu dění.
Setrvávat v pozici mrtvého brouka či nevyzpytatelného potížisty v sobě skrývá tolik rizik, že hravě zastíní i případné vládní úspěchy na domácím poli.
Autor je politický analytik
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
