Varšavská smlouva. Vojáci, kteří nebojovali a ovládala je Moskva

Čtěte také

Krvavá vlajka od rozhlasu, uhořené ženy, mučení... Pamětníci vzpomínají na srpen 1968 a 1969

Říkalo se o ní, že je záštitou evropského míru. Ve skutečnosti byla jen jedním z řady nástrojů sovětské imperiální politiky. Varšavská smlouva. Vojenské sdružení, které v podstatě nikdy nebojovalo. Byla zajímavá tím, že její jedinou větší vojenskou akcí byla okupace Československa v roce 1968.

Oficiálním důvodem vzniku Varšavské smlouvy byla reakce socialistických zemí na vstup Spolkové republiky Německo do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1955. Ve skutečnosti vznikla a sloužila k moskevské kontrole východního bloku a k ospravedlnění přítomnosti sovětských jednotek za hranicemi SSSR. Moskva země Varšavské smlouvy nejen ovládala, ale vnutila jim svoji vojenskou doktrínu, taktiku i vybavení.

Posílení bezpečnosti?

Viliam Široký (vlevo) a Antonín Zápotocký|foto: Bundesarchiv, Bild 183-46949-0002 / Zühlsdorf, Erich / CC-BY-SA 3.0

„Slavné Národní shromáždění, drazí přátelé, soudružky a soudruzi. Vláda republiky předkládá vám na projednání a schválení smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Albánskou lidovou republikou, Bulharskou lidovou republikou, Československou republikou, Maďarskou lidovou republikou, Německou demokratickou republikou, Polskou lidovou republikou, Rumunskou Ludovou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, podepsanou za plné podpory Čínské lidové republiky ve Varšave dne 14. května 1955. Tato smlouva patří k nejvýznamnějším dokumentům, který má rozhodující význam pro posílení a zaručení bezpečnosti naší vlasti, pro další upevnění jejího mezinárodního postavení, pro zaručení bezpečnosti a míru v Evropě a ve světě.“

V kalendáři bylo pondělí 23. května 1955 a Československý parlament projednával ratifikaci smlouvy, podepsané o deset dní dříve ve Varšavě. Byla to jen formalita. Nečekalo se, že by poslanci snad hlasovali proti přijetí smlouvy. A tak to byl několikahodinový maraton projevů oslavujících budování socialismu pod vedením SSSR. Výše citované úvodní slovo měl premiér Viliam Široký.

„Nevměšování se“ v praxi

Princip nevměšování se do vnitřních záležitostí zemí Varšavské smlouvy byl sice zakotven v preambuli smlouvy, avšak v praxi se nedodržoval.

Čtěte také

Vojenské intervence: Vichr v Budapešti

Okupace Československa, zahájená armádami pěti stát Smlouvy (Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska a Sovětského svazu) v noci z 20. na 21. srpna 1968, byla za celá léta existence Smlouvy jedinou skutečně „ostrou“ vojenskou operací, pomineme-li pravidelně se opakující vojenská cvičení.

Sám Sovětský svaz už rok po podpisu Smlouvy vyslal své tanky do Maďarska, aby potlačily „kontrarevoluci“ (Budapešť krátce předtím z paktu vystoupila, ale po invazi se do něj „dobrovolně“ vrátila). Ve fázi příprav byl i plánovaný vpád několika armád Smlouvy, patrně sovětské, východoněmecké a československé, do Polska na počátku 80. let. Poláci ale další „bratrskou pomoc“ odvrátili vyhlášením výjimečného stavu.

Změny za Gorbačova

Ke změnám v zaměření Varšavské smlouvy došlo až po nástupu Michaila Gorbačova ve druhé polovině 80. let. Po podpisu americko-sovětské dohody o likvidaci raket středního a kratšího doletu v prosinci 1987 a po dalších jednáních došlo i k částečným kontaktům mezi státy NATO a Varšavské smlouvy.

Čtěte také

Varšavskou smlouvu jsme pohřbili, takže hurá do NATO aneb Hlavně ne „kolektivní bezpečnost“

Po radikálních změnách v bývalém socialistickém bloku v roce 1989 vyvinuly tlak na změnu charakteru a poslání Smlouvy zejména Československo, Polsko a Maďarsko. K agónii Smlouvy nesporně přispěl i hromadný odsun sovětských vojsk z někdejších moskevských satelitů.

Definitivní tečkou za tímto paktem bylo zasedání jejího Politického poradního výboru 1. července 1991 v Praze a přijetí dokumentu o zrušení Smlouvy.

Poslechněte si celé Návraty časem, kde připomíná historii Varšavské smlouvy prostřednictvím unikátních záznamů z rozhlasového archivu David Hertl. Ve druhé části pořadu se Ivan Štern zamýšlí nad odkazem papeže Jana Pavla II. a nad jeho encyklikou Centesimus annus. Pojednává o klíčových otázkách sociální spravedlnosti, ekonomiky, politiky a morálky a od jejího zveřejnění uplyne letos 35 let.