Fascinovalo mě, že jsem toho byl součástí, říká o Originálním pražském synkopickém orchestru trombonista Velínský
Na začátku 70. let vzali do rukou nástroje, oblékli smokingy a naučili Čechy milovat jazz a swing, který ve Spojených státech hrával skoro o půl století dříve. Originální pražský synkopický orchestr založil v roce 1974 hudebník a pedagog Pavel Klikar, který v sobotu 14. února zemřel. Členem původního kvintetu byl i trombonista Tomáš Velínský. „Asi potřeboval lidi, který nejsou normální,“ vzpomíná na jejich společný začátek v Hovorech Českého rozhlasu Plus.
Klikar se Velínskému ozval v roce 1973 poté, co mu jeho číslo předala „kamarádka kamarádky mé spolužačky“. Do kapely se původně přidat nechtěl, protože by měl cvičit stupnice a etudy, aby po gymnáziu mohl na konzervatoř.
Čtěte také
„Jednou mi zazvonil telefon, tak jsem to zvednul: ‚Tady Pavel Klikar, mluvím s Tomášem Velínským? Zakládám jazzovou kapelu, nechtěl by jsi u mě hrát?‘ Já jsem řekl, že nechtěl, protože ještě nic neumím, hraju strašně krátkou dobu,“ popisuje trombonista jejich první konverzaci.
Nakonec se ale k orchestru přidal a rozhodnutí nelitoval. Spíše než už tehdy retro tóny černošské Ameriky ho ale bavili lidé, kteří ke swingu a podobným žánrům tíhli a chtěli je hrát.
„Mě fascinovalo to, že jsem toho byl součástí. Ti kluci, kteří tam hráli, byli takoví blázni, kteří se mi líbili a líbí se mi dodnes,“ přibližuje Velínský, co jeho specificky drželo v Originálním pražském synkopickém orchestru přes dvě desetiletí.
Slyšíš to sólo?
Sám Klikar byl naopak podle vyprávění pedagoga nadšenec do stylu, který hráli. Vzpomíná třeba na zaznamenávání desek na kazetové pásky, aby je pak členové kapely mohli studovat.
„Já jsem to vždycky poslouchal a Pavel, jak byl nadšený, tak do toho vždycky volal: ‚Slyšíš, slyšíš tamhle ten klarinet? To je Johnny Hodges a tady, poslouchej, slyšíš to sólo, slyšíš ta vibrata a ta glissanda?‘“ vypráví trombonista.
Čtěte také
Zároveň během nahrávání pořizoval i notový zápis pro trénink. „Já jsem to poslouchal, on mi do toho křičel a musel jsem si přitom zapisovat každou skladbu a kapelu do svého sešítku,“ popisuje.
Pavel Klikar si také potrpěl na autenticitu. „Kluci měli třeba všichni staré saxofony,“ dává Vělínský příklad. „U saxofonistů také bylo pravidlo, že kovová hubička, to ne. Musela být kaučuková.“
Sehnat autentický trombon ale nebylo tak jednoduché. „Měl jsem trombon, nějaký starý, dobový. Na ten se nedalo hrát, takže jsem hrál na tehdejší Amátku (značka Amati, pozn. red.),“ popisuje s tím, že nakonec nástroj z Ameriky sehnal.
S nástroji a skladbami samozřejmě musel ladit také image. „Měli jsme smokingy. Můj první, to ani nebyl smoking. Bylo to z návštěvy nějakého secondhandu. Měl jsem kalhoty, do kterých bych se vešel do jedné nohavice,“ vypráví Velínský a pokračuje:
„Pak jsme si mastili vlasy, abychom měli hezky učesanou hlavu. Bylo to takové... Prostě to patřilo k dramaturgii těch našich koncertů.“
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
