Státní bezpečnost chtěla zmrzačit exulanta Jiřího Pelikána. V 70. letech to byla výjimečná akce

„Válku Jiří Pelikán prožil v ilegalitě, jeho maminka skončila v Osvětimi, po válce se stal poslancem a předsedou Mezinárodního svazu studentstva a od roku 1963 byl ústředním ředitelem Československé televize,“ říká host pořadu badatel Radek Schovánek a dodává:

„Po srpnové okupaci v této funkci nemohl vydržet a dokonce Brežněv (generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského Svazu, tedy nejvyšší představitel SSSR) žádal jeho hlavu.“

Čtěte také

Reformní socialista a pozdější poradce Havla Jiří Pelikán své působení po únoru 1948 hodnotil kriticky

Pelikán byl odvolán a odešel na velvyslanectví do Říma, kde posléze požádal o azyl. Stal se z něj exulant, byly na něho namířené různé estébácké akce. „On s tím víceméně počítal, jeho prý nejvíce ale zasáhla vymyšlená informace, že za války spolupracoval s nacisty,“ vysvětluje Radek Schovánek.

Estébácká pobočka v Itálii ovšem měla problém, nedařilo se jí razantně vůči Pelikánovi postupovat, jak říká badatel: „Dlouhodobě rezidentura v Římě neplnila plán, nedařilo se jim k Pelikánovi dostat žádného agenta a tím kontrolovat jeho činnost tak, jak si představovali.“

Proto vznikl nápad, nazvaný estébáckým slovníkem Akce Vampír II. – Jiřímu Pelikánovi zaslat balíček s výbušninou, která by ho zmrzačila. Od plánu k realizaci nebylo daleko, na rezidenturu balíček přišel a odeslán byl následně z poštovního úřadu v Milánu.

Čtěte také

Ivana Medka komunisté vyhnali do Vídně. Po roce 1989 se vrátil do kanceláře prezidenta Havla

„Pelikán balíček rozbalil, byla to kniha se zlatým nápisem American Almanach. On věděl, že si nic takového neobjednal, a domníval se, že ani nic takového neexistuje. Začal se prý potit v zátylku, proto otevřel dveře na chodbu, balíček opatrně vysunoval a vyšlehnul šedesáticentimetrový plamen,“ popisuje Schovánek další události.

Podle slov dokumentaristy z vyšetřování italské policie vyplývá, že Pelikánovi hrozilo, že mu nálož vypálí oči nebo utrhne ruku. Mohlo to skončit jeho trvalým zdravotním postižením. 

K únosu nedošlo

Estébáci za celou akci – která prý byla dle archivního dokumentu „mimořádně náročná“ – dostali pochvalu. V Itálii a dalších západních demokratických zemích z toho byl ale poprask, informace se objevily v řadě sdělovacích prostředků a sám Jiří Pelikán napsal knihu nazvanou Jestli mě zabijí. V ní svůj příběh popsal a vysvětlil.

Čtěte také

„Styděl jsem se za Vás, za sebe i za celý svět.“ Spravedlnosti se parašutisté v 60. letech nedočkali

Československá Státní bezpečnost však byla ve snaze o diskreditaci Pelikána vytrvalá, nechala připravit dokumentární film, který následně odvysílala televize.

Snaha StB Jiřího Pelikána jakkoliv očernit či poškodit však neměla valný výsledek: poté, co získal roku 1977 italské občanství, byl dvakrát zvolen poslancem Evropského parlamentu.

StB se podle Radka Schovánka nevzdávala: „Ještě přišla s nápadem na únos, a to Organizací pro osvobození Palestiny. K tomu ale nedošlo.“

Jiří Pelikán se vedle vydávání proslulých Listů po celá léta věnoval tématu disidentů v zemích komunistického bloku.

Čtěte také

Bratr herce Moučky byl brutální vyšetřovatel StB. „Hluboce se za něj styděl,“ říká historik

Smutnou tečkou při ohlédnutí za tímto příběhem však je výsledek soudního jednání s estébáky z Pelikánova případu. Soudkyně Markéta Binderová z Obvodního soudu pro Prahu 6 nechala obžalované odejít bez trestu. Jejich argumentace byla více než absurdní, prý si to celé Pelikán vymyslel, aby si udělal reklamu.

Skutečně chtěla StB zmrzačit Jiřího Pelikána? „Chtěla, podobné akce se konaly v 50. letech, ale v 70. letech to byla výjimečná akce. Jiří Pelikán se dožil pádu komunistického režimu a to pro něj bylo důležité,“ odpovídá badatel Radek Schovánek na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy.

Poslechněte si celý pořad, audio je nahoře.