„Styděl jsem se za Vás, za sebe i za celý svět.“ Spravedlnosti se parašutisté v 60. letech nedočkali

„Českoslovenští vojáci bojující na Západě byli v naprosté většině ti, co se rozhodli odejít za hranice, aby mohli se zbraní v ruce bojovat za osvobození vlasti,“ zdůrazňuje v pořadu Jak to bylo doopravdy historik Plachý.

Jejich úděl a nasazení byly ukázkou mimořádné statečnosti, včetně vědomí, že jejich přežití je spíše otáz

kou náhody či shody okolností. „Válku z nich přežil jen každý druhý a jejich šance na přežití se snižovala s dobou strávenou v ilegalitě,“ konstatuje historik.

Komunistický převrat roku 1948 pak pro řadu z nich znamenal perzekuce, věznění a vykonstruované soudní procesy, pro většinu nucený odchod z armády. Takový byl i příběh parašutisty Rudolfa Krzáka.

Rudolf Krzák v roce 1942|foto:Post Bellum

„Za války byl důstojníkem naší zpravodajské služby a roku 1944 byl vysazen za nepřátelskými liniemi v Itálii. Přežil, ale nacisté vyvraždili jeho celou rodinu. Po válce se stal náčelníkem nově budovaného výsadkového vojska, roku 1949 však byl zatčen a 2,5 roku vězněn. Poté pracoval v nekvalifikovaných profesích,“ vypráví Plachý. 

A právě Rudolfu Krzákovi se v nemocnici náhodou dostala do rukou kniha vydaná roku 1963. Jmenovala se Údolí zrady a jejím autorem byl František Ťopek. Novinář z komunistických východočeských novin, kovaný soudruh, který popsal parašutisty přesně tak, jak strana žádala:

„Naše buržoazní emigrace v Londýně neměla nikdy nejmenšího zájmu na rozvíjení domácího odboje a na aktivizaci lidu. K tomu je nutno ještě přičíst zájem těchto kruhů v Londýně, aby se neztížilo Hitlerovi úspěšné vedení války proti Sovětskému svazu.“

Nejen pro Rudolfa Krzáka to byl šok. Jak 60. léta postupovala, tuhé poměry ve státě a společnosti se postupně uvolňovaly. Přišlo dokonce zrušení cenzury a bylo možné oetvírat témata z předchozích tuhých stalinských dekád. Na „zlatá šedesátá“ někdy pamětníci vzpomínají s takovou nostalgií, až se může zdát, že se jednalo o dobu opravdové demokracie. 

Rudolf Krzák u prezidenta republiky Václava Havla (třetí zleva Jaroslav Klemeš)|foto:Post Bellum

V této atmosféře, konkrétně v květnu 1968, podalo jedenáct bývalých výsadkářů žalobu na soudruha Ťopka a poslance Josefa Jägermanna, který napsal tendenční předmluvu knihy Údolí zrady.

Žádné peníze dotyční nežádali ani jiné formy odškodnění. Pouze chtěli, aby kniha byla stažena z knihoven a dostalo se jim omluvy.

„Nejvíce jim vadil urážlivý styl, který Ťopek zvolil,“ konstatuje historik. Soudruh Ťopek se cítil velmi ukřivděn. Během novinové polemiky se ozval také bývalý parašutista Krzák a ve svém textu napsal:

„Boj parašutistů byl kropen slzami, utrpením bolesti, krví jejich spolupracovníků, krví jejich kamarádů, jejich rodinných příslušníků… Životnost parašutistů byla omezena, na konci čekala smrt… Přepadl mne nevýslovný smutek, nevýslovný stud. Styděl jsem se za Vás, za sebe, za celý český národ, za celý svět. Před Gabčíkem, Valčíkem, Bartošem, Potůčkem, před všemi ostatními mrtvými. Myslel jsem na to dnem i nocí.“

Žaloba zamítnuta

K soudnímu jednání došlo až 27. srpna 1968, kdy byla země ochromena z vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Žalobci navrhli smír, soudruh Ťopek odmítl, a pak v říjnu téhož roku, kdy se zjevně již atmosféra měnila, byla žaloba zamítnuta z procesních důvodů.

Čtěte také

Důchodce z Poděbrad rok a půl sledovala StB. Soudruzi mysleli, že objevili superagenta CIA

Komunista a lhář Ťopek tak v podstatě vyhrál a na žalující parašutisty se ještě v soudní síni posměšně podíval se slovy: „To víte, strana tak bude kvůli vám měnit dějiny.“ 

Další léta takzvané normalizace pak jakékoliv změny v nastolené propagandě 50. let neměnily a to, co se odehrálo v několika měsících roku 1968, se stalo pouze údajným „pomýlením společnosti“ pod vlivem západních imperialistů. Vrátil se nejen dobový slovník, ale také zavedené pořádky. 

Rehabilitovala alespoň „zlatá šedesátá“ naše západní parašutisty?

„Ano i ne. Oproti předchozí dekádě ale i oproti tomu, co mělo následovat v dalších letech normalizace, znamenala 60. léta dobu, kdy se o západním odboji smělo alespoň v obecné rovině mluvit poměrně objektivně. Pro mnoho perzekuovaných také znamenala naději na odstranění křivd. Ke skutečné rehabilitaci účastníků západního odboje – občanské, soudní a procesní, tak mohlo dojít až po roce 1989. Toho se však většina již nedožila,“ uzavírá historik Jiří Plachý.