Zpěváci by k sobě měli být upřímní. Mladí jsou často v šoku, že zpěv nemá bolet, míní operní pěvkyně
Jako sopranistka se dokázala prosadit v operních domech doma i v zahraničí. Vedle sólových koncertů se věnuje i výuce zpěvu a své zkušenosti předává dalším pěveckým generacím. „Moje ambice byla být co nejlepší zpěvačka v mých možnostech, které mi byly fyziologicky dané. To bylo mé největší přání,” popisuje v Hovorech Simona Houda Šaturová, která vystoupí i na hudebním festivalu Pražské jaro.
Čtěte také
„Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou by k sobě zpěvák měl mít, je upřímnost. Jsem přesvědčená o tom, že každý zpěvák ví, když něco není v pořádku,” popisuje sopranistka pro Český rozhlas Plus.
Takovými emocemi si během své kariéry prošla dvakrát. Pocit, že jedna kapitola končí a musí se posunout dál, byl u ní pokaždé spojen se stejnou skladbou Johanna Sebastiana Bacha.
„V tomto jsem vždy byla překvapivě nekompromisní. Věděla jsem, že se vzdaluji svojí představě, něco se děje, co mi nevyhovuje,” nastiňuje. „Měla jsem pocit, že do vesmíru vysílám signál, potřebuji změnu, pomoc. A když to člověk dělá upřímně, tak mám pocit, že odezva přijde.”
Čtěte také
V jejím případě přišla odezva rychle a zanedlouho se setkala s pěveckou pedagožkou Margreet Honig. Holandská sopranistka pomohla Šaturové, která už za sebou v té době měla patnáctiletou kariéru zpěvačky, především s technikou a dechem.
„Nikdy jsem neměla ambice, že chci zpívat tam nebo chci zpívat to,” přiznává Šaturová. „Moje ambice byla být co nejlepší zpěvačka v mých možnostech, které mi byly fyziologicky dané. To bylo mé největší přání.”
„Dech neovládá mě”
Díky Margreet Honig se sopranistka dostala ke zpěvu také v jiné roli a své zkušenosti dnes předává pěveckým studentům i jako pedagožka. Z vlastní zkušenosti si ale uvědomovala zodpovědnost pedagogů a nabídce se nejprve bránila.
Čtěte také
„Dnes je to vlastně překvapivé, že jsem za těch pár let získala opravdu jistotu,” usmívá se. „Dokážu posoudit, že ty zkušenosti jsou asi opravdu velké. Když poslouchám mladého člověka, tak většinou velmi rychle poznám, kde je problém – a z 99 procent je to právě v dechu.”
Sama si vzpomíná na moment, kdy při operním vystoupení Lucia di Lammermoor poprvé cítila, že má své tělo a dech plně pod kontrolou. „Poprvé jsem tam měla pocit, že dech neovládá mě, ale že já ovládám dech,” líčí sopranistka.
I své studenty často zaskočí, když jim vysvětluje, že zpěv nemá být spojený s bolestí. Při správném dýchání mohou zpívat uvolněně a hlas vydrží dlouho v kondici. „Častokrát vidím v jejich tvářích šok, když jim říkám, že zpěv nebolí. Zpěv nemá bolet, nemá být v křeči, nemá být v tlaku,” vysvětluje pěvkyně.
Čtěte také
Klíčovou roli hraje vedle pěvecké techniky a dechu také dirigent, který má v rukou celé dílo a ovlivňuje, jak se zpěváci během výkonu cítí.
„Je potřeba, aby měl dirigent cit pro zpěv. Zpěv není klavír, není to instrument, potřebujete se nadechnout a někdy zvolnit frázi,” vysvětluje sopranistka, která v rámci Debutu Pražského jara vystoupí pod taktovkou mladého dirigenta Ondřeje Soukupa.
„Jsem nesmírně šťastná, že to vyšlo a že to vyšlo v rámci Pražského jara, protože účinkovat na tomto festivalu považuji za vrchol sezóny a stále je to pro mě něco velmi speciálního,” těší se Simona Houda Šaturová.
Jaké je předávat zkušenosti mladým zpěvákům? Kdy se při zpěvu cítí svobodně? A dokáže se pohádat s dirigentem? Poslechněte si celý rozhovor v audiu na začátku článku.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.



