Předsudků v Česku neubývá. Dítě s kombinovaným postižením může být na vesnici pořád stigma, míní poradkyně

Raná péče je sociální služba, jejímž cílem je poskytnou pomoc a poradentství rodičům novorozených dětí s kombinovaným postižením. Využívat její služby ale mohou i rodiny se staršími dětmi, a to až do jejich sedmi let.

Čtěte také

Maxík se narodil extrémně nedonošený, vážil necelého půl kila. Rodině hned začala pomáhat raná péče

Konzultace probíhají v domácím prostředí a poradce se při nich věnuje jak dítěti samotnému, tak rodičům a jejich prožívání a zvládání náročné situace.

„Raná péče má hodně široký záběr. Zahrnuje jak psychosociální podporu, tak velký balík informační podpory pro rodiče, a také práci s dítětem ve smyslu hledání cest, jak mu pomoct vývoj nastartovat nebo dorovnat deficity,“ vysvětluje. „Situace je velmi křehká v tom, že vstupujete do přirozeného prostředí někoho jiného. Takže se spíš snažíme, aby se o nás vědělo a aby nás rodiče mohli oslovit tak brzo, jak budou chtít.“

Poskytování rané péče se v Česku datuje od 90. let minulého století a na počátcích etablování tohoto oboru stála i Pavla Foster Skalová.

Čtěte také

Ve výchově to nejde bez empatie a limitů, mozek po nich touží, míní ředitel školy pro hendikepované

„Rodiče se mnou sdíleli své příběhy a často říkali, jak se cítili ztracení. Narodilo se jim dítě s postižením a několik prvních let, do doby, než děťátko nastoupilo do školy, v tom byli úplně sami,“ vzpomíná.

„Přemýšleli jsme, jak by ta pomoc měla vypadat. Hledali jsme příklady v zahraničí, které nás dovedly k tomu, že speciální etická pomoc může fungovat v domácím prostředí. A pak bylo důležité najít někoho, kdo by to celé zaštítil, a to byla Diakonie.“

Vzdělání: právo i povinnost pro všechny

Na svých konzultacích se Pavla Foster Skalová věnuje zejména podpoře komunikačních dovedností dětí. Využívá k tomu hračky, fotografie, obrázky či výrazná gesta napodobující znakový jazyk.

„Ideální stav je, když je celá rodina dohromady. Samozřejmě realita je taková, že obvykle jeden z rodičů, častěji to bývají tatínkové, jsou více v práci,“ popisuje. „Pokud si hraji s dítětem, tak je vždycky důležité, aby u toho rodiče byli, protože to hraní komentuji i s tím, co dělá děťátko. A je pro mě hodně důležité, aby rodiče rozuměli tomu, co dělám a proč.“

Čtěte také

O inkluzi dítěte nemá rozhodovat rodič, ale škola, zní z SPD. Starostové: To není správný princip

V české společnosti totiž podle ní stále hrají dominantní roli některé mýty a předsudky – například ten, že dítě s kombinovaným postižením je nevzdělatelné. Podle zákona ale má takové dítě stejné právo i povinnost být vzděláno, jako jeho zdraví vrstevníci.

Rodiče se tak učí nejen praktické dovednosti a znalosti, ale také schopnost bránit své dítě sebevědomě před odmítnutím a nepochopením ze strany dalších lidí, vzdělávacích institucí či lékařů.

„Spolupráce s pediatry nás pořád trošku trápí, protože si myslíme, že právě oni by měli rodičům předávat kontakt na ranou péči, protože jsou obvykle ti první, kdo zachytí odlišnost od běžného vývoje,“ apeluje Foster Skalová. „Mnohem lepší spolupráci máme s neonatologickými odděleními, psychology nebo tady v Plzeňském kraji i s některými fyzioterapeuty.“

Vědět si rady

Do přístupu k péči a míry inkluzivity se přitom podle ní výrazně promítá i geografická dostupnost velkých měst.

„Dlouho jsem fungovala v Praze, pak jsem přešla do Plzeňského kraje a musím říct, že jsem zpočátku byla trošku šokovaná, jak jsem se jakoby v čase vrátila třeba o deset let nazpátek,“ srovnává. „Služby tady scházejí hodně, ať už to jsou speciální školy, asistence, odlehčovací služby atd. Je velký rozdíl i v tom, že pro lidi na venkově někdy dítě se speciálními potřebami může být trochu větší stigma než ve velkých městech.“

Čtěte také

Expertka: Inkluze vytváří soudržnou společnost. Poslat děti do speciálních škol by stálo miliardy

Obecně ale systém poskytování rané péče podle ní potřebuje posílit, aby každá rodina mohla dostat tolik odborné i psychické podpory, kolik potřebuje. Péče o dítě s postižením je totiž velice psychicky náročná, a to jak pro rodiče, tak asistující sociální pracovníky.

„Hlavní myšlenkou rané péče je, aby se rodina cítila už tak podpořená v sedmi letech věku dítěte, aby si potom dál věděla rady,“ uzavírá Foster Skalová. „I nadále řeší spoustu složitých situací. Dítě se s tím, jak roste, mění a třeba vchází do puberty, mohou se měnit jeho projevy a tady pak chybí nějaká návazná služba, která by rodinu doprovázela dál.“

Lze předcházet vyhoření? Jak rodiče reagují na náročné diagnózy svých potomků? A kdy je vhodné začít využívat služeb rané péče? Poslechněte si celý rozhovor. Ptá se Markéta Vozková.