Složitá volba Vladimíra Škutiny. Návrat domů z vězení vyměnil za spolupráci s StB

Už na začátku kariéry měl Škutina problémy. Odchod z Filmové akademie múzických umění v roce 1953, kde studoval dramaturgii, byl spíše vyhazovem. Od roku 1953 byl externím scenáristou Československé televize. 

Jan Werich v 60. letech|foto:Profimedia

Coby spisovatel a dramatik na volné noze se dostal na přelomu let 1962 a 1963 do vězení za údajnou urážky hlavy státu. V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize v Praze.

Pokud ho náhodou do roku 1968 někdo neznal, tak po seriálu rozhovorů s Janem Werichem (cyklus Co tomu říkáte, pane Werich?) se Škutina stal hvězdou.

Srpen 1968

Když se 21. srpna 1968 pokusily okupační armády televizní vysílání umlčet, stěhovalo se provizorní studio po Praze a Škutina v těch dnech „neslezl z obrazovky“, jak později sám řekl.

Čtěte také

Krvavá vlajka od rozhlasu, uhořené ženy, mučení... Pamětníci vzpomínají na srpen 1968 a 1969

Za vtípky na adresu okupantů zaplatil dalším vězením. Za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy byl v roce 1969 zatčen a odsouzen do vězení na čtyři roky a dva měsíce. Z vězení vyšel v květnu 1974, měl ale tři roky zakázáno pracovat ve sdělovacích prostředcích.

Ve vězení došlo ke zlomu: Škutina v listopadu 1972 pod tlakem podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Motivace byla jasná, chtěl domů, kde na něj čekala manželka a jedenáctiletá dcera. Škutina odloučením od rodiny trpěl.

Spolupráce s StB

Návrat domů vyměnil za hlášení o lidech, kteří Státní bezpečnost zajímali – o Petru Uhlovi, Ivanu Klímovi, Ludvíku Vaculíkovi a dalších. Škutina se přesto snažil hrát se Státní bezpečností jakousi hru: některé informaci jí předával, jiné zatajil.

Čtěte také

Politická dynastie Petr Uhl, Anna a Jaroslav Šabatovi. Rodina, která se vždy zastávala slabších

Otevřeně navíc dával najevo nesouhlas s normalizací. Dlouhá léta nemohl sehnat práci a žil z platu manželky. V roce 1977 sice připojil svůj podpis pod Chartu 77, z některých dokumentů Státní bezpečnosti ale vyplývá, že se tak možná stalo na její pokyn, aby více pronikl do prostředí chartistů.

Vystřídal různá dělnická zaměstnání. Protože nemohl najít uplatnění ve svém oboru, odešel v prosinci 1978 legálně do Švýcarska. Do té doby stihl Státní bezpečnosti odevzdat 194 zpráv, za které dostal na odměnách 39 tisíc korun.

Devadesátá léta

Od února 1990 jezdil pravidelně do Československa a byl vtipným glosátorem domácích událostí. Dokonce se politicky angažoval a před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se stal jedním z lídrů Československé strany socialistické.

Čtěte také

Byla Charta 77 jen okrajovou záležitostí?

Jenže v říjnu 1992 napsaly noviny o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Škutina se nejprve u soudu domáhal omluvy a odškodnění ve výši dvou milionů korun. V lednu 1993 vzal ale žalobu zpět a až na výjimky se téměř stáhl z médií.

Po pořadu o Vladimíru Škutinovi na vás čeká repríza pořadu Historie věčně živá. Jan Mervart v něm hovoří s Janem Lomíčkem o tom, proč měl stalinistický Sovětský svaz v meziválečném období v Československu tak pozitivní obraz v médiích. Poslechněte si oba pořady nahoře v článku.