Jan Werich a rozhlas. Za normalizace musel zmizet, a to přes velkou popularitu hlavně u mladých lidí

30. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Werich s Jaromírem Pelclem na Kampě v roce 1975

9. října 1945 se po více než šesti válečných letech vrátil z amerického exilu Jan Werich. Na letišti ho čekal dav lidí  i novináři. 

Redaktor Československého rozhlasu s Werichem ještě ten samý den natočil rozhovor. „Nejhorší věc, co můžete jako herec udělat, je odejít do země, jejíž řeč neznáte,“ řekl  tehdy Jan Werich. 

Čtěte také

Tato nahrávka je tou nejstarší dochovanou, pořízenou přímo Čs. rozhlasem. Ovšem v rozhlasovém archivu je několik ještě starších – jsou to záznamy relací, které Werich se svým přítelem a spolupracovníkem Jiřím Voskovcem, vysílal během válečných let. Na vlnách Hlasu Ameriky, a to pro okupovanou vlast.

Voskovec se ze Spojených států vrátil v roce 1946, ale po únorovém komunistickém převratu 1948 odešel z Československa definitivně. Werich zůstal. Přál si být tam, kde mohl ve své rodné řeči nejen hrát, ale také psát divadelní hry, scénáře, povídky, pohádky, fejetony. 

Rok 1977 a podpis Anticharty

Rozhodnutí neemigrovat ale bylo vykoupeno nesvobodou a neustálým potýkáním s režimem. Navzdory tomu, že se Werich už před válkou hlásil k levici a znal se s některými komunistickými prominenty.

Ale i přes snahu režimu, který se rozhodl Werichovi neumožnit tvořit tak (a tolik), kolik by chtěl, dokázal si mezi lidmi udržet vysokou popularitu. Nejvíc ho lidé „milovali“ v 60. letech – z té doby také pochází nejvíc archivních rozhlasových nahrávek s Werichovým hlasem.

Čtěte také

Patří mezi ně jednak rozhlasová hra, ve které Werich hraje, pak jsou tu například pořady Gramotingltangl, které střídavě uváděly zajímavé osobnosti. Werich se tu objevil hned několikrát. Vystupoval třeba ve speciálním vydání Gramotingltanglu, které se natáčelo živě s publikem. Taky uplatňoval svou schopnost vtipně reagovat a zároveň prezentovat svůj pohled na svět a morálku.

Pražské jaro

Přestože se narodil v roce 1905, byl na konci 60. let velice oblíbený hlavně u mladých lidí. Svědčí o tom například pořad Mikrofórum z jara roku 1968, ve kterém Wericha mladí posluchači doslova zavalili dotazy.

Rok 68 byl pro Wericha zlomový, protože se stal jednou z tváří pražského jara. Byl jedním z těch, kteří vyzývali k tzv. demokratizaci společnosti a taky kritizovali politické procesy 50. let.

Ilustrací jeho postojů je například Werichův zahajovací proslov z vernisáže výstavy Millenium Judaicum Bohemicum, který se dochoval v rozhlasovém archivu. Jan Werich v něm upozorňuje, že za krutost komunistického režimu, nese svůj díl viny každý, kdo se nepostavil proti.

Pak musel zmizet

V časech normalizace Jan Werich z veřejného života zmizel. Zdaleka za to nemohly jen jeho zdravotní problémy. Za své aktivity během pražského jara se prostě nesměl nikde objevit. Ani v rozhlase.

Tady naposledy hovořil v roce 1969, patrně v pořadu Hodinka pro psa, a pak až o devět let později v anketě k prvnímu československému kosmonautovi. Werich si možnost veřejně promluvit vysloužil podpisem Anticharty v roce 1977.

Ovšem už mu to nebylo moc platné. Jeho zdraví bylo žalostné. Potýkal se s řadou chorob, především s nádorem na hlasivkách. Na jeho vyjadřovacích schopnostech to bylo velmi znát.

Ještě v roce 1978 se s ním snažil Jiří Suchý natočit silvestrovský skeč. Výsledek byl ale míň než stínem Werichových někdejších výkonů. Nakonec to ale televize neodvysílala.  

Další archivní nahrávky s Janem Werichem si můžete poslechnout v pořadu Archiv Plus. Připravila Veronika Kindlová.

Spustit audio

Související