Někteří protektorátní novináři-kolaboranti skončili na popravišti. Řada jich ale nikdy potrestána nebyla

V rozhlasovém vysílání BBC z Londýna promluvil Prokop Drtina – pod pseudonymem Pavel Svatý, který řekl:

„Každá věta českého nebo slovenského novináře, napsaná pro Hitlera, je totéž jako výstřel henleinovského ordnera do zad našich četníků. Každé slovo, chválící nacismus, je totéž jako kopanec SSmana do těl tisíců našich vězněných v koncentračních táborech… každý proněmecký článek napsaný českou rukou je zkrátka – velezrada. A s jejími pachateli bude jako se zrádci naloženo.“

Čtěte také

„Zákeřná smrt mu vyrvala z ruky pero...“ Reportáž z pohřbu kolaborantského novináře Lažnovského

A nebyla to jenom slova „do větru“, jak vysvětluje host pořadu historička a právnička Eva Janečková: „K očistě novinářského stavu se zavázala už exilová vláda. Přípravy probíhaly již před tím, skupina kolem Františka Bauera – posledního demokraticky zvoleného představitele této obce – a ti začali sestavovat seznamy novinářů, kolaborantů.“

Propaganda byla jednou z metod práce nacistů, ať se týkala filmu, či sdělovacích prostředků. Právě to byla cesta vedle vojenské agrese, která měla napomoci nacistickému vítězství.

„Nacistické politické špičky si byly velmi dobře vědomi toho, jaká je role tisku na formování názorů a veřejného mínění, a proto se začaly hned od začátku okupace této oblasti věnovat,“ vysvětluje Eva Janečková a dodává:

Procesy těsně po válce do roku 1947 k očistě společnosti přispěly, ale byly to soudní procesy do jisté míry politické.
Eva Janečková

„Byla zavedena cenzura, která tady byla už od první republiky a pokračovala i v období tzv. druhé republiky.“ A cenzura dávala jasné mantinely: o čem se psát smí, o čem se psát nesmí a jakým způsobem se smějí informace podávat. Součástí pak bylo také výrazné omezení počtu vydávaných tiskovin.

Soudní tribunál

Novináře-kolaboranty obvykle označujeme jako „aktivistické“, je tím míněno jejich výrazné a významné podporování nacistického režimu a dlužno dodat, že podobné typy nalézáme i v jiných částech intelektuálního světa. V žurnalistice se postupně vykrystalizovala pověstná sedmička těchto aktivistických novinářů, kteří se pak po válce ocitli před soudním tribunálem.

Čtěte také

Chlebíčková aféra byla opravdu akcí odboje s podílem předsedy protektorátní vlády, myslí si historik Groman

V jednom z procesů, který se konal v dubnu roku 1947, pak byl vynesen rozsudek: Vladimír Krychtálek, Emanuel Vajtauer, Karel Werner a Jaroslav Křemen byli odsouzeni k trestu smrti provazem. Jejich obhajoby, vyjma uprchlého Vajtauera, byly velmi podobné: kdyby tak nepsali oni, psali by tak jiní a bylo by to ještě horší.

Popravení byli nakonec dva, Vajtauer byl odsouzen v nepřítomnosti a Křemen na poslední chvíli dostal milost. A nebyl to proces s novináři jediný, další obžalovaní byli například Crha a Křemen.

Odpověď na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy je jasná, na popravišti někteří novináři za své kolaborantské články skončili. Eva Janečková k tomu ještě dodává:

„Procesy těsně po válce do roku 1947 k očistě společnosti přispěly, ale byly to soudní procesy do jisté míry politické. Trestalo se provinění především v rovině etické a morální. Zajímavé ale je, že po dobu platnosti velkého retribučního dekretu nestihli být potrestáni novináři, kteří před soud patřili. Postupně se procesy přenesly před národní výbory, a tak mnoho novinářů-kolaborantů trestu uniklo.“

Poslechněte si celý pořad v audiozáznamu.