Záhadná smrt tří nekomunistických politiků. „Je jen malá šance zjistit, co se stalo,“ říká historik

„Bezpečnostní složky se staly nástrojem bezpráví a represe,“ lakonicky shrnuje historik Jan Kalous období po nástupu komunistů k moci. 

„Ve všech oblastech, včetně kádrové politiky, bylo uplatňováno heslo Sovětský svaz náš vzor. Státní bezpečnost se stejně jako v Sovětském svazu zaměřila na hledání takzvaného třídního nepřítele. Vyšetřovatelé nehledali důkazy, ale nutili zadržené osoby všemi přípustnými i nepřípustnými metodami přiznat se k tomu, čeho se měli dopustit. Vyšetřovatelé byli lidé bez jakýchkoliv zábran.“

Aby ono „hledání a usvědčován nepřítele“ bylo opravdu po sovětském vzoru, byli v Československu sovětští poradci. Ostatně právě na ně se českoslovenští estébáci často vymlouvali: prý je museli poslouchat a plnit jejich pokyny. 

Čtěte také

StB měla prsty v mnoha dodnes neobjasněných úmrtích odpůrců režimu, vysvětluje badatel

„Sovětští vyšetřovatelé dostávali překlady jednotlivých protokolů, určovali, zda je doznání dostatečné, a navrhovali další postup. Českoslovenští vyšetřovatelé poslouchali a vytvářeli scénáře,“ vysvětluje Kalous a dodává, že platnými zákony se nikdo nezatěžoval.

Ani dnes ale nemáme možnost zjistit, co se tehdy stalo. Než se k archivům dostali badatelé, řada důležitých materiálů byla skartována. A často šlo právě o „zametání stop“ po brutalitě a zlovolnosti těch, kteří měli chránit bezpečí obyvatel státu.

V pořadu Jak to bylo doopravdy komentuje historik tři příklady podezřelých úmrtí exponovaných mužů, které režim věznil.

Sochorec: Podezřelá sebevražda

Rostislav Sochorec byl zatčen v únoru 1948. „Patřil k výrazným politikům lidové strany na Moravě, aktivně se zapojil do protinacistického odboje. Navíc dlouhodobě kritizoval vytváření družstev podle sovětského vzoru, a tak Státní bezpečnost rozhodla o jeho sledování,“ popisuje historik.

Čtěte také

Noskův seznam z února 1948 znamenal zatčení a pronásledování 17 nepřátel režimu, popisuje historik Stehlík

Sochorec byl pro rodinu po svém zatčení několik dnů nezvěstným. Pak byl převezen na brněnskou psychiatrii a najednou tam měl spáchat sebevraždu. To Kalous rozporuje.

„Byl katolického vyznání a sebevražda pro něj byla nepředstavitelná. Svědci mluvili o jeho špatném zdravotním stavu, že nebyl schopen se ani pohnout. V místnosti nebyla ani voda, takže sebevražda na mokrém ručníku byla nereálná,“ vysvětluje.

Rajman: Problémový ekonom

Druhým případem je národohospodář a ekonom Milan Rajman. Vyjma odbornosti byl také statečným člověkem, který se zapojil do protinacistického odboje a pak ve prospěch komunistické budoucnosti dokonce pracoval. A to nejen ve vysoké úřednické funkci, byl také poradcem Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého.

Čtěte také

Lorencova skartace měla zakrýt stopy po zločinech StB. Zlikvidovány byly tisíce operativních svazků, popisuje historik

Ovšem stal se problémovým, popisuje historik: „Měl jiné názory na míru sovětizace v ekonomické oblasti a dostal se tak do sporu s další vlivnou ekonomickou skupinou tehdejší vládnoucí strany. Byl také zatčen – v listopadu 1949, vyslýchán a také údajně spáchal sebevraždu. Údajně, protože nesedí konkrétní fakta, jak by ji vůbec mohl spáchat.“

Proč se nehodil? „Primární bylo najít národohospodáře, který by byl vinen. Tehdy byly velké zásobovací potíže a problémy v ekonomice, a tak se viník hodil,“ poukazuje Kalous.

Laušman: Unesený exministr

Třetím příběhem s otazníkem je představitel sociální demokracie, dokonce bývalý ministr průmyslu a tři měsíce také účastník Gottwaldovy vlády po komunistickém puči Bohumil Laušman. Posléze pracoval na Slovensku, kde byl sledován estébáky a dozvěděl se, že má být zatčen.

Čtěte také

Sociální demokrat Laušman doplatil na svou důvěřivost. Z exilu ho v 50. letech unesla StB

Řešením se stal jeho útěk na Západ, ovšem z plánu útěku pro celou rodinu se stala tragédie: útěk se podařil jenom jemu, další členové rodiny byli zatčeni. A tím to nekončí, protože ďábelský plán estébáků pokračoval plánem únosu Laušmana z Rakouska.

Podařilo se a Laušman se v prosinci 1953 ocitl v ruzyňské věznici. A záhadně zde po letech umírá, tentokrát se objevuje možný motiv vraždy.

Ani v tomto případě se po otevření archivů konkrétní informace, které by záhadnou smrt objasnily, stejně jako u Sochorce a Rajmana, neobjevily. A tak zůstávají otázky bez odpovědí. Skutečností tak zůstává, že pomyslným vrahem byl bezpochyby zločinný komunistický systém.

„Je jen malá šance, že se někdy dozvíme, co se stalo. Komunistický režim se neštítil žádného jednání, jen aby zlikvidoval své skutečné či domnělé protivníky. Stačilo jen nesouhlasit s vládnoucími komunisty,“ uzavírá Kalous.