Hodila se komunistům smrt Jana Masaryka? Potřebovali ho jako fíkový list, míní historik Nedvědický

I po více než sedmi dekádách stále přitahuje pozornost záhadami opředená smrt Jana Masaryka. Byla to sebevražda, nešťastná náhoda nebo vražda? Pokud by to byla vražda, kdo byl vrahem a kdo by měl na jeho smrti zájem? Policie znovu otevírá vyšetřování, objevují se nové archivní materiály. „V březnu 1958 ke kriminalistickému vyšetřování nedošlo, případ převzala Státní bezpečnost. Tím vzniklo podezření,“ přibližuje v pořadu Jak to bylo doopravdy historik Kamil Nedvědický. 

Účinkuje: historik Kamil Nedvědický
Hraje: Zuzana Slavíková
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Syn prvního prezidenta byl populární osobností. Souviselo to jak s jeho příjmením, tak také s jeho rozhlasovými příspěvky v období protektorátu v relacích Volá Londýn. Zajímavou skutečností jsou podle historika Nedvědického jeho tehdejší názory.

„Z Londýna se od samého počátku obrací na občany bývalého Československa a velmi pozitivně vnímá roli Sovětského svazu. Posluchačům říká, že je to pro budoucnost pozitivní velmoc,“ říká historik.  

Čtěte také

V poválečném Československu se stává ministrem zahraničních věcí ve vládě Národní fronty, ve které hrají prim komunisté. Jeho hlasem, ač se to zdá podivné, si ale demokraté být jisti nemohli. Stejně jako odvahou, protože při konfliktních situacích volil odchod z jednací místnosti. 

Překvapením pak bylo jeho pokračování v ministerské funkci i po komunistickém převratu v únoru 1948. Ostatně nepatřil ani k těm demokratickým ministrům, kteří podali demisi. A tak se vlastně komunistům hodil. Alespoň dodával zdání, že se nic nedemokratického nestalo, když je Masaryk ve vládě.

Sebevražda, nebo vražda?

Pak přichází osudný 10. březen 1948, kdy je Masarykovo tělo nalezeno bez známek života na nádvoří Černínského paláce. Začíná zvláštní vyšetřování nevyšetřování.

„Bylo ukončeno velmi rychle, už když na místo přijel ministr vnitra komunista Nosek, se zdůvodněním smrti – sebevražda. K žádnému kriminalistickému vyšetřování pak nedošlo, případ převzala Státní bezpečnost,“ popisuje historik Nedvědický a dodává:

„Tím vzniklo podezření, že se dělo něco nekalého. Na místě byla celá řada svědků, kteří si nechtěli informace nechat pro sebe a začali je sdělovat přátelům a známým, aby otřásli verzí sebevraždy.“

Zajímavé je, že například v západních demokratických státech této verzi nevěřil takřka nikdo a jediným možným vysvětlením bylo, že byl zavražděn.

Někdejší ministr zahraničí Jan Masaryk byl 10. března 1948 nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci.

Nešťastná náhoda vyvrácena

Teorie o nešťastné náhodě zůstávala ve hře až do devadesátých let 20. století, kdy byla vyvrácena v rámci vyšetřování s ohledem na fyzikální zkoušky. Pokud vyloučíme komunisty tradovanou sebevraždu, pak zůstává vražda. Komu by se mohla hodit?

Čtěte také

Možnou verzi přinesla také kniha Václavy Jandečková, ve které vychází z archivních dokumentů. Vrahy měli být bývalí diplomaté spolupracující s britskou zpravodajskou službou.

Ovšem výslechy, kterých se dotyční účastnili ve zcela jiných kauzách – Masarykova smrt se tam objevila takřka náhodou – byly na hranicích lidské snesitelnosti. Takže jisté otazníky po věrohodnosti zůstávají i v tomto případě.

Smrt se nehodila

Dokumentem, který může potvrzovat, že československým komunistům se nijak zvlášť Masarykova smrt nehodila, je archiválie ze 17. listopadu 1948. Na uzavřeném jednání ÚV KSČ promluvil komunistický předseda Klement Gottwald.  

„Tento projev je velmi důležitý: byl v ne úplně střízlivém stavu a mluvil ke svým nejbližším. Řadu věcí, které řekl, nenajdeme ani v brožuře, kde byly tyto dokumenty. A také bylo zřejmé, že o tomto projevu budou soudruzi a soudružky hodně diskutovat, a proto mluví o sebevraždě,“ hodnotí projev Gottwalda historik.

„Masaryk, stejně jako Beneš, věděl, že bude muset spolupracovat s komunisty. Ti pak věděli, že proti nim nebude organizovat ani odpor, ani odboj. Klement Gottwald na jeho smrti neměl zájem, protože ho naopak potřeboval jako fíkový list jak pro veřejnost doma, tak i do zahraničí,“ uzavírá historik Nedvědický.

Spustit audio

Související