Náš zákazník, náš problém? Jak vypadala agónie znárodněného průmyslu v Československu

Míru znárodnění, lépe řečeno zestátnění, výroby a služeb v Československu po 2. světové válce si už dnes stěží dokážeme představit. Svou razancí a fanatickou důsledností se vymykala i z kontextu zemí střední Evropy.

Čtěte také

A teď vám zlevníme rádia a pračky. Po smrti Stalina a měnové reformě přišel čas na cukr a uvolnění

Dokonce i ve východním Německu (NDR) nebo Maďarsku se v jakési omezené míře podařilo uchovat drobný soukromý sektor služeb a řemesel, typicky to byli třeba pekaři nebo truhláři. U nás nic takového nezůstalo.

Důsledek byl jasně viditelný. Poté, co se po peněžní reformě v roce 1953 státu podařilo  stabilizovat ekonomickou situaci, provedlo se dokonce pár pofiderních zlevnění průmyslového zboží v obchodech.

Přesto nadále přetrvával problém stalinské orientace na těžký průmysl a nedostatečného zásobování trhu v oblasti průmyslu spotřebního.

Čtěte také

Maso bude! Jak se nakupovalo v letech, která ještě pamatujete

Pro občana se komunistické hospodaření projevilo neustálým sháněním všeho možného zboží. V zásadě šlo o pestrou paletu sahající od uhlí po dámské punčochy.

Dalším frustrujících faktorem byla bídná kvalita výrobků a, jak ukazují příklady reportáží či rozhovorů především z konce 60. let, tento stav byl chronický. Týkal se dokonce i tak základního zboží, jako bylo pečivo a chleba.

Letci vyrábějí pro pivovar

Stejně špatně jako občané na tom vlastně byly i samotné továrny, i tam se neúspěšně bojovalo s nepružností a nezájmem zestátněné výroby.

Jedna z prvních kritických reportáží o neschopnosti socialistického průmyslu uvést do výroby aspoň to, co bylo třeba například pro produkci tak výsostného národního produktu, jako bylo pivo, se objevila v rámci pořadu Lidé, život doba v roce 1964.

Čtěte také

Podzim 1954 v rozhlasovém vysílání: S radostí k volbám a do fronty na maso

O co šlo: při návštěvě spřáteleného pivovaru ve Velkých Popovicích si konstruktéři z Leteckého výzkumného ústavu ve Kbelích povšimli extrémně náročné práce, jaké byly vystaveny především ženy. Plnit přepravky neboli basy lahvemi piva ručně, jednu po druhé, a ty prázdné zase vytahovat ven, to byla práce „jak za Marie Terezie“, jak se vyjádřil jeden z konstruktérů.

Chlapíci z letecké továrny tedy nelenili a ve volném čase ve svých dílnách vymysleli a postavili automat, který zmíněnou práci hravě a spolehlivě zastal. Nešlo o žádnou mezipodnikovou zakázku, ale o brigádu, maximálně se mohlo uvažovat o takzvané přidružené výrobě.

Pointa je zřejmá a očekávatelná – přestože z prototypu stroje byli všichni nadšeni, do sériové výroby se nedostal. Zvítězil opět úřední šiml a partikulární zájmy strojírenských podniků, neochotných udělat cokoliv nad základní příkazy shora.    

Proč pečou špatný chleba?

Do podobné situace se dostali například pražští pekaři. Jejich zástupce zavolal hned po Novém roce 1968 do redakce Československého rozhlasu a stěžoval si na, dnešní terminologií řečeno, „nevyvážený“ pořad o kvalitě pražského chleba dodaného na trh před vánocemi 1967.

Čtěte také

Leningradské tempo a shnilé brambory. Pražské metro mělo čtyřleté zpoždění

Zástupce pekařů měl v mnoha věcech pravdu a argumentoval mimo jiné stavem pekáren, do kterých se desítky let neinvestovalo a mnohé z nich fungovaly ještě z dob před 1. světovou válkou.

Redaktor mu ovšem v telefonickém rozhovoru oponuje: „Prosím vás, bude spotřebiteli něco platné, když sice bude informovaný o problémech, ale bude si muset koupit špatný chleba?“

Pan Cihelka, předseda závodního výboru ROH neboli odborů v národním, a tedy zestátněném podniku Mlýny a pekárny, si na to povzdechl: „Za to, že pekaři ještě vůbec v těchto podmínkách pečou, by jim měli lidi líbat ruce! Ta společnost v posledních letech nám pekařům mnoho nedala… “

V tom byl ovšem ten zádrhel: dvacet let zestátněného průmyslu prokázala jasně, že abstraktní společnost se o blahobyt věru nepostará. To mohli jen aktivní jednotlivci, a ti v daném systému většinou dávno rezignovali.

Zvukový zápisník zákazníků

Na sklonku 60. let se spotřebitelská a výrobní témata pravidelně objevovala v týdeníku vysílaném až do počátku 70. let. Přinášel vcelku pestrou nabídku rozhovorů a reportáží.

Pořad začal brzy fungovat i jako rozhlasová Kniha přání a stížností – což je výraz, na který si snad ještě pamětníci vzpomenou, visela jako odznak marnosti v každé samoobsluze.

Nejzajímavější pasáže jsou pochopitelně ty, ve kterých šli redaktoři na hranu možného a zamýšleli se nad tím, co vězí za všeobecnou ekonomikou nedostatku. Tedy systém komunistického hospodářství sám o sobě.

Čtěte také

Konzum za socialismu: Touha po svobodě byla slabší než touha nestát ve frontě, konstatuje historik

Tu a tam si dokonce troufli srovnávat s nabídkou pařížských supermarketů nebo v rámci reportáže z pražské fotografické výstavy vychvalovat kvalitu výrobků firmy Minolta.

Objevila se i informace nových právech rakouských (!) spotřebitelů. V průběhu roku 1969 tyto v zásadě „kontrarevoluční“ úlety z vysílání pochopitelně mizí.

Pozdější příspěvky ze života trhu a zákazníků se už nesly v poklidně nevzrušivé normalizační tónině: nějak bylo, nějak bude, zařiďte se, jak umíte.

A pokud už bylo nutné mluvit o skutečném nedostatku, nebo skandální kvalitě toho či onoho výrobku, nešťastný odpovědný vedoucí vždy omluvně pokrčil rameny a v odpovědi naznačil cosi ve stylu známého pravidla – mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.