Maso bude! Jak se nakupovalo v letech, která ještě pamatujete
Limonáda jako nedostatkové zboží, uhlí na příděl nebo trvalý nedostatek masa. I takové bylo nakupování v letech, která jsou sice pryč, až tak dávno to tedy nebylo. Pamatujete?
Většina voličů, kteří v květnu 1946 odevzdali hlas Komunistické straně Československa, a bylo jich 43 %, tak nejspíš dělala v dobré víře, že „bude líp“. Možná právě tyto voliče potěšil Klement Gottwald, když v květnu 1949 sliboval:
„Náš znárodněný průmysl musí vyrábět více, lépe a levněji, než jak se vyrábělo za kapitalistů. Stavebnictví musí stavět rychleji než soukromí podnikatelé. Doprava musí dopravovat spolehlivěji než doprava soukromá. Peněžnictví musí pracovat úsporněji než za dob soukromých bankéřů. I obchod musí obchodovat lépe a poctivěji než obchod soukromý.“
Bylo to čtyři roky po válce, lidé stále nakupovali na přídělové lístky a tomu, že bude lépe, věřili. Pravdou ale je, že Klementu Gottwaldovi ani jeho nástupcům se po čtyřicet dalších let nic z toho, co slibovali, nepovedlo.
Místo dostatku regulovaný nedostatek
Socialistická společnost se nikdy nestala společností dostatku. Jen těch slibů, že „maso bude“! Větší nebo menší nedostatek masa byl téměř trvalým problémem. Prezident Antonín Novotný sice na manifestaci k 46. výročí Velké říjnové socialistické revoluce v Praze v listopadu 1963 prohlásil, že „maso je“, dostalo se mu za to bouřlivého potlesku a skandování „Ať žije KSČ!“, – ale skutečnost byla jiná.
Čtěte také
Maso se sice v obchodech objevovalo o něco víc, jenže stále v omezeném množství. Koncem 60. a na počátku 70. let se situace opět zhoršovala. Až v roce 1971 mohl Gustáv Husák na dožínkách v Nitře uklidnit přítomné, že masa je dostatek. Nebyl, byl to zase jen „regulovaný nedostatek“.
Fronty u řezníků na přelomu 70. a 80. let máme ještě v paměti. A když se ve druhé polovině 80. let v souvislosti s „přestavbou“ rozhodla komunistická strana národním, později státním, podnikům uvolnit možnosti podnikání, ukázalo se, že mnohé masokombináty raději kvalitní maso vyvezly za tvrdou měnu na Západ. A do domácích obchodů poslaly maso nižší jakosti.
Když došly bublinky
Dožínky v září 1971 byly zajímavé i tím, jak na nich Husák hovořil o cenách potravin: „Nedávno mohla naše vláda se souhlasem komunistické strany snížit cenu vajec na 80 haléřů za kus.“ Možná vám vlhnou oči při představě vajíčka za méně než jednu korunu – opravdu byste se ale chtěli vrátit do časů, kdy o ceně vajec rozhodovala vláda poté, co se musela dovolit komunistické strany?
V takových poměrech se každá věc stávala zásadní politickou událostí. Třeba jako v létě 1963, kdy si lidé nemohli koupit limonády. Situace se stala natolik kritickou, že ji vládnoucí strana musela přiznat i oficiálně.
V rozhlasovém archivu je rozhovor s náměstkem ministryně spotřebního průmyslu, který složitě vysvětluje, že výrobě limonád brání hned dvě věci: nedostatek kysličníku na sycení limonád a nedostatek plechu na korunkové uzávěry.
Nedostatek zboží byl v socialistickém Československu pociťován víc než v ostatních socialistických zemích. Platy u nás umožňovaly si čas od času na nějaké zboží našetřit – a navíc Československo mělo z meziválečných let pověst země, kde s nákupem zboží nebyly problémy.
U nás asi nemohlo dojít k tomu, co popisovali západní novináři ze Sovětského svazu z let těsně před zahájením Gorbačovovy prohibice, kdy se ve většině vesnických obchodů daly prý koupit jen tři věci: chléb, vodka a portrét generálního tajemníka.
Situace v Československu byla nesrovnatelná. Inzertní rubriky v novinách, proslulý byl deník Lidová demokracie, dokazovaly, že lidé nakupovat chtějí, peníze jsou, ale není je za co utratit.
Důkazem byla první polovina 70. let, období takzvaných „Husákových plných hrnců“. Normalizační režim nastartoval štědrou politiku půjček pro mladá manželství. Jenže za peníze nebylo co koupit. Vedoucí obchodního domu Prior Letná v Praze v prosinci 1973 rozhlasové redaktorce potvrdil, že mladí zákazníci masově vykupují nábytek, takže na dodání kompletní ložnice nebo obývacího pokoje se po zaplacení čekalo i půl roku…
Trvalé potíže růstu
Válečky na nudle. Rozdvojky do zásuvek. Toaletní papír. Na to a mnoho dalšího se ještě v 80. letech stály fronty. Říkalo se tomu „nedostatkové“ zboží – a to, že socialistická výroba nebyla schopna dodat ženám ani dostatek jejich hygienických potřeb, se označovalo za „poruchy v zásobování“.
Jednou z takových „poruchových“ položek byl třeba i česnek. A náhradní díly na auta nebo stavebniny, tak za těmi se vyplatilo cestovat na druhý konec republiky, pokud se tam náhodou objevily. Ještě na počátku 70. let tvrdili představitelé strany a státu, že to jsou jen „potíže růstu“. Jenže i když ekonomika papírově rostla, některé zboží bylo nedostatkové pořád – a ukázalo se, že problém se zásobováním obyvatelstva není v socialismu přechodný, ale trvalý.
Poslechněte si celý pořad Davida Hertla v audiozáznamu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
