Antonín Zápotocký. Tatíček pracujících, nebo dělnický prezident s krví na rukou?
Prezident, předseda vlády, odborář a spisovatel – to byl Antonín Zápotocký. Jakou roli sehrál v historii komunistické strany a v historii našeho státu? To je téma, se kterým se vracíme do období po roce 1945.
Právě tehdy nastoupil na dráhu jednoho z nejvýznamnějších komunistických představitelů státu. A zároveň do jisté míry přežívá mýtus, že byl „tatíčkem pracujících“, což zřejmě souvisí s jeho odborářskou dráhou.
Dělnický spisovatel
Zápotocký se narodil roku 1884 v Zákolanech a pod vlivem svého otce se dostal do prostředí dělnického sociálně demokratického hnutí. K jeho životu patřily také jeho umělecké zájmy: vyučil se kamenosochařem (vytvářel i sochy na náhrobky), psal básně – obvykle sociálně bojovné – a prózu, například knihy Barunka či Rudá záře nad Kladnem.
V roce 1902 přišel Zápotocký do Prahy a stal se pracovníkem sociálně demokratické mládeže. Posléze – od roku 1907 – byl krajským tajemníkem na Kladně, které se stalo „jeho městem“. To mu bylo teprve 21 let.
Za první světové války narukoval na válečnou frontu a po vzniku Československa založil levicové křídlo uvnitř sociálních demokratů, spolu s Bohumírem Šmeralem a Josefem Hakenem. Patřil také k organizátorům generální stávky, za což byl odsouzen do vězení.
Na zakládajícím sjezdu KSČ v roce 1921 proto nebyl, ale zobrazil ho ve svém románu Rudá záře nad Kladnem. Zároveň byl i přes osobní neúčast zvolen do stranického vedení. Byl pak členem nejužšího vedení i poslancem za komunisty.
Pevně v linii Klementa Gottwalda
Po rozpadu Československa se pokusil utéct do emigrace, ale při přechodu hranic byl zatčen a válku prožívá v koncentračním táboře. Rokem 1945 ale pokračuje ve své hvězdné dráze komunistického funkcionáře, zároveň působil jako předseda Ústřední rady odborů.
Jaká byla jeho tehdejší role, popisuje historik Michal Stehlík: „Zápotocký je člověk, který pevně jede v linii Klementa Gottwalda v rámci přebírání moci. Komunisté v tuto dobu politicky využívají nepolitické organizace. Když je třeba tlačit na politické strany, tak tyto myšlenky zaznívají i na odborové půdě.
Zápotocký byl plně ve službách bolševizace. Jistou roli mohl hrát strach, aby pevně dodržoval moskevskou linii a nestal se obětí. To mohlo hrát důležitou roli i po roce 1948.“ K tomu připočtěme jeho další funkce, od roku 1945 byl také poslancem, od roku 1948 pak předsedou vlády.
Zásadní rok 1953
V roce 1953 se Zápotocký stává prezidentem. „Rok 1953 je rokem i pro Zápotockého zásadním. Umírá Stalin, umírá Gotttwald – ikona komunistického hnutí. A dokonce se uvažuje, zda nezrušit funkci prezidenta. Nakonec se jím stává Zápotocký a do tohoto období spadá také měnová reforma. Za jeho vlády tak byla provedena loupež za bílého dne,“ zdůrazňuje Stehlík.
Čtěte také
Jeho jméno se týká také politicky vykonstruovaných procesů, jeho osobní odpovědnost za ně je neoddiskutovatelná. O všech chystaných zatýkáních, soudních procesech a trestech, které padnou, byl dopředu informován jako člen tzv. bezpečnostní čtyřky. „Bylo několik lidí, kteří seděli u všech rozhodnutí. Byli plně zodpovědní za to, co se tady dělo. Stejně tak Zápotocký, také měl krev na rukou,“ konstatuje historik.
Zápotocký sehrál svou roli i při zatýkání svého přítele Rudolfa Slánského. „Nechal se vmanipulovat i do jeho zatýkání. Pozval ho k sobě na večeři se sovětskými hospodářskými poradci a zdržoval ho dlouho, protože věděl, že prohledávají jeho vilu. Slánský byl posléze zatčen a odsouzen k trestu smrti.“
Projekce špatného svědomí
Dne 13. listopadu 1957 ve svých 73 letech Zápotocký umírá na infarkt. Mnohými členy strany byl oplakáván, několik dní prý chodily Ústřednímu výboru strany kondolenční dopisy a telegramy. Otázkou je, koho vlastně oplakávali.
Michal Stehlík Zápotockého a mýtus, který je s ním spjat, že byl „hodným tatíčkem“, hodnotí takto: „Zápotocký si nese z dějin obraz tatíčka, obraz tribuna, spisovatele, odboráře a hodného dělnického táty. Za tímto obrazem je pravý Zápotocký, který má reálně krev na rukou, bojí se a je odpovědný za ty nejhorší fáze komunistického režimu po roce 1948.
Možná se do tohoto mýtu projektovalo to, že to je vlastně hodný člověk, kterého semelou okolnosti. A tak se možná lidé i cítili, že by něco chtěli a ono to nejde. Zápotocký tak může být projekcí špatného svědomí společnosti.“
Celý pořad najdete v audiozáznamu.
Související
-
Kněžna Libuše je krásná legenda, ale o její existenci nemáme jediný důkaz, přiznává historička
Co víme o nejstarších dějinách našeho území? Co je pravdivého na pověstech, které slýcháme od dětství? Byla to ale skutečnost, nebo fikce?
-
Asi se dá říct, že impulsem k pražskému jaru byla krádež travních semen, upozorňuje historik Tůma
Pražské jaro 1968 je obdobím naší historie, které si spojujeme s koncem cenzury nebo obnovením řady demokratických principů.
-
Estébáci čas od času likvidovali i své kolegy. Byl mezi nimi i velitel StB, připomíná historik
Před Vánoci roku 1953 zasedalo Vojenské kolegium Nejvyššího soudu v Praze, obžalovaných bylo sedm a byli to bývalí vysocí představitelé bezpečnostního aparátu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
