Kněžna Libuše je krásná legenda, ale o její existenci nemáme jediný důkaz, přiznává historička

22. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy M.Podvalová jako kněžna Libuše

Co víme o nejstarších dějinách našeho území? Co je pravdivého na pověstech, které slýcháme od dětství? Zřejmě není nikdo, kdo by neznal bájnou kněžnu Libuši, její sen o Praze a podílu na nástupu dynastie Přemyslovců. Byla to ale skutečnost, nebo fikce?

Účinkuje: historička Eva Doležalová
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Historická tradice, která v sobě zahrnuje jako jeden ze zásadních motivů právě Libuši, se formovala po několik staletí. Přesto může být i v současnosti provokativní otázkou, do jaké míry je tato historická událost vůbec ověřená fakty? 

Publicista Petr Hořejš v Toulkách českou minulostí uvádí, že „historikové se k pověstem obracejí jen v nouzi nejvyšší“. Host pořadu historička Eva Doležalová na otázku, jestli má smysl snažit se ověřit, co nejvíce možných a dostupných informací k těmto do značné míry zamlženým dobám, odpovídá: „V historii či historiografii není nikdy nic uzavřené. A protože mluvíme o nejstarší české legendě, o počátcích Přemyslovců, tak je toto téma stále přitažlivé.“

Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce. Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž on vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu.
Kristiánova legenda

Pokud se podíváme do starších pramenů, najdeme zmínky o kněžně Libuši v Kosmově kronice, která vznikla počátkem 12. století. Najdeme je i Kristiánově legendě, u které si nejsme zcela jisti dobou vzniku, ale obecně se používá konec 11. století, byť někteří historikové ji považují za mladší text.

Dalimilova kronika

A legendu o Libuši pak přebírá i další mladší text – ze středověku Dalimil, jeho kronika, která vznikla počátkem 14. století. Je to ta nejstarší česky psaná veršovaná kronika. Zmínky najdeme i u některých historiků z dob Karla IV., ale zásadně Libušin příběh rozpracoval ve své Kronice české Václav Hájek z Libočan. Tento text z poloviny 16. století, byl po tři další století nejčtenější a nejoblíbenější.

Eva Doležalová

„Jeho příběh o kněžně Libuši je zcela nově zpracován, dokonce je přesně datuje do 8. století,“ říká Eva Doležalová.

„Byl to autor, který se četl pro potěšení, nikoli pro výuku. Neříkala bych mu fabulátor, nepokoušel se rekonstruovat historii, ale chtěl některé historické momenty vytáhnout na povrch a udělat je atraktivnější.“

Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž postavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.
Staré pověsti české

Libuše = mytická postava

Současné dějiny ale nepřijaly pověsti „jen tak“, jsou totiž historikové, kteří se k tomuto tématu vracejí – a taky se vedly o jednotlivých postavách, událostech i spory a polemiky. Nalézáme několik zásadních jmen, jedním z nich byl ve 20. století Záviš Kalandra, autor díla České pohanství.

Čtěte také

Podle Doležalové tento „filozof a filolog vstoupil do diskuse s velmi zajímavým motivem, kdy relativizoval naše dějiny. Libuši považoval jednoznačně za mytickou postavu, která neexistovala, ale sehrála významnou roli při formování národní identity.“

Mezi další historiky zabývajících se tímto tématem patří Vladimír Karbusický a Dušan Třeštík, který se vůči Kalandrovi vymezil a byl přesvědčen, že „mýty bylo možno stále znovu vykládat podle potřeb současnosti. Protože všechny byly takzvaně politické, musela být i jejich interpretace politická.“

Nešťastný Palacký

A můžeme ve výkladu nejen mýtů, ale především „političnosti“ pokračovat, zejména v národním obrození. Historik František Palacký a jeho práce se na poměrně dlouhá léta staly základem pojetí českých dějin.

Čtěte také

„Položil základní koncept národních dějin, od kterého se česká historiografie odráží. Jeho dílo je historiky kritizováno, že má jistou tendenčnost a národní ideologii. Ale některé jeho výzkumy a bádání jsou dodnes nezpochybnitelné. A z kněžny Libuše byl nešťastný, protože neměl dostatek pramenů a považoval ji za postavu mytologickou.“ 

K popularizaci pověstí přispěl mimořádnou měrou spisovatel Alois Jirásek, který je autorem Starých pověstí českých, které provázejí řadu generací čtenářů. Poprvé vyšly v roce 1894, v žádném případě je ale nemůžeme považovat za text historický. Je to dílo literární, ne vzdělávací.

Přesto je jeho vliv stále zřejmý, a bohužel možná i přispěl k povědomí, že by tomu snad opravdu takto mohlo být. Ostatně postavu kněžny Libuše nalézáme nejen v literatuře, ale ve všech uměleckých oborech. I to je důkazem, že je ve veřejném prostoru stále přítomna, či spíše to, co se blíží někdy až pohádce o kněžně.

Na otázku, jak vnímat právě mýtus o kněžně Libuši, Eva Doležalová odpovídá: „Je to krásná legenda, krásný mýtus, od kterého se odrážejí celé národní dějiny. Ale o kněžně Libuši nemáme jediný fyzický důkaz, že by existovala.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.

Spustit audio

Související