Naiva, hrdina, stydlín, darebák. Václav Havel očima bývalých politických vězňů i estébáků

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Václav Havel

Václav Havel se narodil 5. října 1936. V těchto dnech si připomínáme jeho nedožitých osmdesát let. Pro sbírku Paměť národa, ze které vznikají Příběhy 20. století, vyprávěl o svém životě v březnu 2010 ve své kanceláři pár kroků od Národní třídy v Praze. Hodně kašlal.

Zvládl vyprávět hodinu. Říkal, že by rád brzy pokračoval. K dalšímu natáčení už nedošlo. Jeho nemoc se zhoršovala, zemřel 18. prosince 2011. Jeho zaznamenané vzpomínky najdete na Paměti národa.

Jaký byl Havel?

K výročí Havlových nedožitých osmdesátin připravil tým redaktorů Post Bellum během několika měsíců rozsáhlou anketu, v níž se ptali pamětníků, jak na Václava Havla vzpomínají? Na otázku odpovídají někdejší političtí vězni z 50. let, disidenti, emigranti, ale i bývalí politruci, estébáci, komunisté, horníci. Shodují se pouze v jednom: Václav Havel byl světoznámým politikem, který ovlivnil tento národa naprosto zásadním způsobem.

Mezi disidenty převládají osobní silné příběhy, které s ním prožili. Považují ho za moudrého filozofa, který se na politiku moc nehodil, protože byl naivní a stydlivý. Mezi bývalými politickými vězni zaznívají silná slova o tom, jak jim mluvil z duše. Naopak pro komunisty a estébáky představuje Havel synonymum darebáka, který v žoldu západních mocností zvrátil dějiny na stranu vykořisťovatelského kapitalismu.

„Byl strašně skromnej,“ říká jednonohý cirkusák, který pro Havla pracoval


Byla tam krásná mramorová koupelna. Napravo se šlo do chodby a hned do pracovny, kde dřív byla Husákova ložnice. Vlevo u koupelny se nacházela malá šatna. Tak jsme to s ním procházeli a ptali jsme se ho, kde teda jako bude spát? On říkal, že si vezme tady tu malou cimru vedle té koupelny. Já mu říkám: ‚Vždyť tam byla garderoba, tam měli jen hadry?! Tam by se vešla jenom jedna postel na délku podél zdi.‘ A Havel říkal: ‚Mně to nevadí, já jsem zvyklej z kriminálu. Mně to opravdu stačí, tato cimérka. Dejte mi sem postel. A na zem mi dejte – od někoho dostal takovou relaxační podložku. Já na tom budu relaxovat a až budu unavenej, tak si skočím do postele.‘ Dostal tam ještě malý stolek a lampičku a tím to skončilo. On byl strašně skromnej. Jaroslav Proche

V dokumentu podávají svědectví jemu blízcí lidé, kteří s ním nějakou dobu pracovali. Například jednonohý cirkusák Jaroslav Proche. Toho za bývalého režimu nevzali na vysokou školu. Říká, že za to mohl jeho táta, který odmítal vstoupit do KSČ. Jaroslav po maturitě nastoupil jako pomocný dělník u státního podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky Praha.

Za tři měsíce přišel o nohu – sežral mu ji lev. Vypráví, že se předváděl před slečnami, a tak začal hladit lva přes mříže. Zvíře mu popadlo nohu a vtáhlo ji do klece. Když se k cirkusu vrátil s amputovanou nohou, postupně se vypracoval až na ředitele. V roce 1966 emigrovala jeho sestra, v roce 1968 jeho maminka a v roce 1977 také on spolu se svou východoněmeckou manželkou Margot.

Jaroslav Proche

Díky přátelství s Miroslavem Masákem, který se stal poradcem prezidenta Václava Havla, přijal v roce 1990 nabídku pracovat na Hradě jako správce Královské zahrady. Byl u toho, když si v Lánech prezident vybíral, kde bude spát (vzpomínku uvádíme v citaci).

„Myslel to dobře,“ vzpomíná politická vězenkyně


Byl to filozof, myslel to dobře, ale nevím, co by tomu řekl dneska. Já jsem se nezbavila strachu z budoucnosti. O mě už nejde, ale jde o ty děti, vnuky… Nevím, co jiného říct. Myslel to dobře, ale je tady moc lidí, kteří to dobře nemyslí. Jarmila Kovářová

Jarmila Kovářová, rozená Švejdová, pochází z malé vesnice na úpatí brdských vrchů. Její otec František tu hospodařil na rodinném statku. Za války je jeden ze sousedů udával, takže jejich statek dvakrát prohledávalo Gestapo. Ten samý člověk byl po roce 1945 oddaným komunistou. Protože se po válce nedařilo založit v obci JZD, komunisté neustále zvyšovali sedlákům povinné odvody. Když neplnili, zabavovali jim zemědělské stroje.

Rodný statek - v pozadí Jarmila Kovářová na voze

Jarmila bydlela kvůli studiu v Praze u sestřenice, jejímž manželem byl právník Ladislav Bezpalec. Dvakrát nebo třikrát mu předala obálku od otce, která údajně obsahovala zprávu, jak komunisté tlačí na sedláky. V květnu 1952 zatkla Bezpalce StB, později zatkli i Jarmilu a jejího otce. V prosinci 1953 byli odsouzeni, žalobkyní byla Ludmila Brožová-Polednová. Jarmila byla odsouzena k 6 letům vězení, propuštěna byla po 5 letech, její otec seděl 7 let. Jejich statek byl zabaven a ve zbědovaném stavu ho dostali zpět až po roce 1989.

Robert Vano: „Pan prezident se nerad fotí, nerad češe, nerad nic…“

Fotograf Robert Vano se narodil na Slovensku. Po maturitě místo základní vojenské služby emigroval přes Jugoslávii do Itálie a následně do USA, kde ho jako nezletilého adoptovala rodina z Pensylvánie. O roku 1970 se věnoval focení, o dva roky později získal americké občanství. Marně se snažil získat vízum, aby mohl navštívit rodinu na Slovensku. Do vlasti se vrátil definitivně až v roce 1995, již s vybudovanou kariérou profesionálního fotografa, a žije v Praze.

Robert Vano s kamarádem Richardem, Štúrovo 1966

Poprvé se s Havlem mohl setkat v době, kdy byl prezidentem. Pro Paměť národa vzpomínal, jak byl požádán, aby nafotil jeho oficiální prezidentský portrét. Dali mu ale šibeniční termín – prý musí být hotový za 15 minut, protože pan prezident se nerad fotí a češe. Když požádal alespoň o hodinu, poděkovali mu a odmítli. Václava Havla fotil až o několik let později:

„Potom už nebyl prezident a fotili jsme kalendář pro kavárnu Slavia. Story bylo, že by tam seděli ti lidé, kteří žijí a chodili tam i za mlada. Byl tam Pištěk a podobně. A teď fotíme, bylo to asi půl roku nebo rok před tím, než Havel umřel, najednou zvoní telefon a nějaká slečna říká, že pan prezident by se mnou chtěl mluvit. Já myslel, že mě deportují, že jsem něco udělal, že volá Klaus, a najednou někdo říká: ‚Tady Václav Havel. Roberte, Vy fotíte kalendář mých kamarádů a já tam nejsem. Já jsem tam taky pořád chodil, já ještě bojoval za tu kavárnu, ať to neprodají Francouzům. Tak já přijdu, jestli mě chcete.‘ A přišel a bylo to nádherný.“

Vzpomínky dalších pamětníků na Václava Havla, pozitivní i negativní, si poslechněte v Příbězích 20. století, které připravil Mikuláš Kroupa.

Václav Havel při rozhovoru pro Paměť národa v březnu 2010

Václav Havel
autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio