Nacisté vstoupili do Pobaltí jako osvoboditelé, to je zkrátka role druhého okupanta, tvrdí historik Švec

27. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pracovní tábory v SSSR

V létě roku 1940 začala vojska Sovětského svazu obsazovat území tří do té doby svobodných evropských států: Litvy, Lotyška a Estonska. Také skončilo víc než dvacet let svobodného Pobaltí a začaly dekády sovětizace. Šlo o období devastace kulturní i národní, se kterou se region vyrovnává dodnes, říká historik Luboš Švec z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Tváří v tvář přicházející válce pobaltské státy vyhlásily neutralitu. Domnívaly se, že uniknou nebezpečí války.“

Neutratila Pobaltí však nebyla možná, protože jejich poloha mezi Sovětským svazem a Německem jim nedávala šanci uniknout. „A v tajném dodatku paktu Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939 byly Estonsko a Lotyšsko přeřazeny do sovětské sféry vlivu. Litva nejdříve do německé sféry, později také do sovětské,“ shrnuje historik Švec.

Čtěte také

Sovětský svaz si už v září 1939 ultimativním způsobem vynutil umístění svých vojenských posádek v oblasti. „Tyto se rovnaly svým počtem místním armádám. A když v červnu 1940 dal Josif Stalin další ultimátum, měl své už pozice zajištěné.“

„Místní vlády, levicové, tehdy plnily vůli Sovětů. Vyhlásily volby, které proběhly už v  totalitní režii – tedy jednotná kandidátka, opozice nebyla připuštěna a původci pokusů vytvořit alternativu proti takzvané lidové kandidátce byli perzekvováni,“ přibližuje historik.

První rok sovětské okupace je nazýván rokem hrůzy. „Nebo také strašným rokem. Sověti přinesli teror, zestátňování, zabavování soukromého majetku, jaké si předtím nikdo nedokázal představit.“

Nacisté osvoboditelé?

Také proto nacisté vstupovali do Pobaltí v roce 1941 v roli osvoboditele od sovětského teroru. „To byla pozice druhého okupanta, který využívá strachu z okupanta prvního,“ vysvětluje Švec.

Čtěte také

„Sice vznikla linie místní samosprávy a fungovalo dokonce i vysoké školství, ale v plánech nacistů Pobaltí fungovalo jen jako zdroj levné pracovní síly a surovin,“ dodává historik. 

Když bylo patrné, že toto „osvobození“ není osvobozením, tak nacisté naráželi víceméně na pasivitu. „Veřejnost v pobaltských zemích nebyla ozbrojená, což je důsledek toho, že tyto země byly mezi dvěma mlýnskými kameny.“

„Hovoříme o třech okupacích: sovětské mezi lety 1940 a 1941, německé mezi roky 1941 až 1945 a pak další sovětské,“ shrnuje historik.

Velká část veřejnosti v Pobaltí od konce 80. let vnímala svůj tragický osud jako osud obětí. „Až mnohem později se začaly objevovat otázky po proněmecké kolaboraci, existenci proněmeckých vojenských jednotek, ale také o účasti Litvy a Lotyšska na holokaustu,“ říká Švec.

Rusifikace a dvojjazyčnost

Druhé obsazení Sovětským svazem v roce 1945 bylo Stalinem prezentováno  jako osvobození od fašismu. „To je pravda, ale přišla sovětská éra dalších represí. Ty zpočátku směřovaly na proněmecké kolaboranty. Tato brutální fáze spojená se stalinským terorem končí na začátku padesátých let smrtí Stalina.“

Čtěte také

„Součástí sovětizace byly etnické změny obyvatelstva spojené s rusifikací a příliv ruských pracovních sil, tedy nejen vojáků, funkcionářů a učitelů, ale především dělnictva. Zvláště v Lotyšku a Estonsku po druhé světové válce dochází k obnově průmyslu a sovětské industrializaci.“

Rusifikace probíhala až do konce osmdesátých let. „Byla propagandisticky vysvětlována jako důsledek investic a budování průmyslu. Pro dělníky z Ruska se budovala sídliště, nikdo je nenutil, aby se učili místním jazykům, ale o ni sami vyžadovali, aby místní obyvatelé s nimi mluvili rusky.“ 

V těchto zemích sice platila dvojjazyčnost, tedy místní jazyk a ruština, ale kdo usiloval o kariérní postup, musel ovládat ruštinu. „Například dizertace musely být v ruštině a jazyk byl vyžadován pro další vzestup.“

Návrat carského a sovětského imperialismu

„Zvláště konzervativní část ruské společnosti viní dnes pobaltské státy z rozpadu Sovětského svazu. Začali proces posilování autonomie místních republik a nakonec jejich vydělování ze Sovětského svazu,“ připomíná historik Švec.

Čtěte také

Ale Pobalťané prý vycházeli z toho, že jejich republiky byly v rozporu s mezinárodním právem připojeny k Sovětskému svazu, okupovány a anektovány. „Pro sovětskou veřejnost to bylo v rámci tradiční interpretace coby dobrovolné připojení k socialistické revoluci.“

Tato interpretace se zhroutila se sovětskou perestrojkou na konci osmdesátých let. „Tehdy se zjistilo, že se nejednalo o spontánní revoluci, ale důsledek paktu Molotov-Ribbentrop a důsledek stalinské politiky, tedy že si Stalin pobaltské státy přivlastnil po dohodě s Hitlerem.“

„Toto půlstoletí zanechalo v Pobaltí obrovské škody a devastaci a s důsledky změněné etnické struktury se vypořádává dodnes. Důsledkem je i nedůvěra k východnímu sousedovi, který se vrací ke kombinaci carských imperiálních ambicí a sovětského imperialismu,“ konstatuje historik Luboš Švec.

Hostem Leonarda Plus byl také sociální demograf Josef Miškovský, který odpovídá na otázku, jaká je současná společnost v Pobaltí. Poslechněte si celou debatu. Moderuje Ivan Malý. 

autoři: Ivan Malý , oci
Spustit audio

Související