My prostě byli Češi a fertig. Nemohl jsem ani odmaturovat, ale že nemám titul, mi nikdy nevadilo, říká boskovický hrabě Mensdorff-Pouilly

13. červenec 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hugo Mensdorff-Pouilly

Hugo Mensdorff-Pouilly je dnes už 90letý hrabě šlechtického rodu, který pochází Lotrinska. Vyrůstal na boskovickém zámku z 19. století, který až do znárodnění v 50. letech rodu Mensdorff-Pouilly patřil (od roku 1856).

Modrá krev: Hugo Mensdorff-Pouilly

Zámek Boskovice

Nepřehlédnutelná postava mezi současnými potomky v Čechách usazených šlechtických rodů. Příbuzný britské královny Alžběty II., belgického krále nebo bulharského cara. Mnozí mladší členové českých starých rodin přiznávají, že jen díky němu se všichni setkávají a znají. Typický spiritus agens.

Hrabě tak zažil slávu i pády spojené s nejednou změnou režimu, hrdým Čechem byl prý ale od narození. Když se ohlédne a má odpovědět, jestli měl hezký život, nebo ne, tak říká: „Můj život byl opravdu hezký. Pořád se něco dělo a v dětství jsme se sedmi sourozenci dělali vlastně pořád něco.“  

Tři děti byly nemocné už od narození. „My žili všichni dohromady a už odmala se učili, že všichni lidé prostě nejsou stejní. Tak jsme to brali jako samozřejmost.“ Dospělosti se ale nemocní sourozenci nedožili.

„V těch nejhorších 50. letech šla maminka s otcem třikrát na hřbitov své milované děti pochovávat. To není určitě nic, co by vám kdokoli záviděl, a obzvlášť matka byla nesmírně statečná žena.“ Otec prý neznal jinou životní cestu než tu, která je přímá a rovná. Ať to jemu nebo komukoli z rodiny škodilo, nebo ne.   

Do školy chodil v Boskovicích, „pak přišli Němci − to bylo horší, a pak Rusové, což bylo mnohem horší,“ dodává. Od podzimu 1938 bylo na zámku velitelství pluku Československé armády.

Maminka vojáky dostala do latě

„Bylo to až neuvěřitelné, jak je všechny maminka dokázala komandovat… Na podrážkách bot vojáci tehdy měli nějaký konkrétní počet cvočků, to se hodně kontrolovalo. A když to maminka viděla, tak plukovníkovi řekla, že tohle tedy ne, a na našich parketách je vojáci nosit nebudou. A oni to dodržovali… S Němci, kteří přišli pak, už podobné vtípky dělat nešlo,“ vzpomíná.

Šlechtic je normální člověk jako my, říká autor dokumentů Modrá krev

Martin Groman

Co dneska šlechtí šlechtice? A jak se s nimi naopak (po)pasuje dnešní společnost? To odkrývá ve svém unikátním cyklu dokumentarista Českého rozhlasu Martin Groman.

Do smrti prý nezapomene na okamžik, kdy s příchodem německé armády muselo naše vojsko odevzdat zbraně. „Jako dnes vidím před sebou mladého důstojníka, který plakal.“

Rodina mohla na zámku v Boskovicích zůstat celou válku. „Rodiče se totiž vždy hlásili k Čechům. My prostě byli Češi a fertig. Dokonce se otec za některé Boskovické, kteří za války udělali nějakou pitomost, postavil.“

„Ale protože se hlásil k české národnosti, tak jsme měli celý zámek pod nucenou německou správou… Báječné vycházení bylo s německým správcem, který byl Bavorák a který se k nám snažil chovat slušně. Pak ale přišel český Němec odněkud z pohraničí, nějaký zblázněný nacista, a to bylo zle. Ale tak to tady prostě tehdy bylo,“ říká Hugo Mensdorff-Pouilly. A když komunisti znárodňovali, bylo ještě hůř.

Díky svému šlechtickému původu nemohl dostudovat ani klasické gymnázium v Brně. Začal sice ještě za války (1940), odmaturovat už nesměl. „A vidíte, přežil jsem to ve zdraví. Přitom někteří mí spolužáci mají dnes x titulů. To, že je nemám, mi nejen nevadí a ani nijak neškodí.“

Znárodnění

V 50. letech už bydel v Praze, rodiče zůstali na zámku a Hugo jako jediné dítě, které neodešlo do ciziny, tak za rodiči dojížděl do Boskovic. Na vojnu musel k Pomocným technickým praporům, tzv. pétépákům. „Víte, že jsem dnes za to vděčný? Představte si, že bychom museli někde chodit se zbraněmi. To jsme měli zakázané a skoro jsme je ani nesměli vidět… Taky jsem tam ale potkal neuvěřitelné lidi, se kterými se přátelím celý život.“  

Modrá krev: František Karel a Jan Podstatští-Liechtensteinové

František Karel Podstatský - Lichtenstein

Když jedete po D1 do Brna, u Velkého Meziříčí tam na skalním ostrohu krajině dominuje majestátní zámek. Jeho majitel byl kdysi u vraždy arcivévody Ferdinanda i na gestapáckých seznamech odbojářů. Ani jeho potomci a současní majitelé bratři Podstatští neměli nudný život.

Po roce 1989 hrabě požádal o vrácení rodinného majetku. „Viděl jsem to jako neuvěřitelnou možnost. Nikdy jsem si nedokázal představit, že nám stát něco vrátí. To byl neuvěřitelný okamžik a díky Bohu, taky jsme jedinou zemí, kde proběhly restituce.“

Sice majetky stát vydal, ale podmínky prý byly hrozné. „Nebyla vydána ani koruna z toho, co ukradli na penězích. V zemědělství nezůstala jediná kráva nebo prase, ale to nikdo neřešil. Ale nevadí, nakonec se to zvládlo, důležité je, že to vrátili.“   

Když se pak hrabě na zámek vrátil a poprvé vstoupil, bylo to prý jakési zadostiučinění, hlavně směrem k rodičům. „Leží na hřbitově, ze kterého je na zámek vidět, a taky jsem jim to tam chodil všechno říkat. Takže obzvlášť otec, ten to určitě pořád sleduje,“ dodává.   

Svět je v duchovní krizi 

Na současnou dobu se Mensdorff-Pouilly dívá skepticky. „Náš svět je v jakési duchovní krizi… a asi ještě chvíli bude. Zapomněli jsme, že tady existovalo nějaké Desatero… Jsem realista, ne nějaký černokněžník, ale obávám se, že to není problém jen u nás, ale na celém světě.“   

Hugo Mensdorff-Pouilly s chotí a moderátorka Naděžda Hávová

„Od rána do večera jsem vděčný a děkuji Pánubohu, že se dožívám 90 let. To je přeci neuvěřitelné, že mě tady nechává a k tomu, že mám i to zdraví. To, že člověka občas něco bolí? Jéje… to přece patří k tomu věku. Ale žiju, dejchám a trochu mi to ještě myslí.“ Jediné, co ho opravdu trápí, je paměť. „Zapomínám jména, data, termíny… To je fakt hrozné,… všecko zapomínám.“

Sám přitom dodnes používá mobilní telefon. „Mám ho u sebe pořád, ale svět se zbláznil. Každý potřebuje pořád telefonovat. Já si vzpomínám, jak jsme v Boskovicích ještě ústřednu vytáčeli kličkou… Technika a technologie nás jednou udolají k smrti. Je jí prostě až příliš,“ dodává Hugo Mensdorff-Pouilly.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptala se Naděžda Hávová.

autoři: Naděžda Hávová , lup | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související

Více z pořadu