Miroslav Štěpán: Republiku si rozvracet nenecháme!

Miroslav Štěpán (v popředí uprostřed) během vojenské přehlídky, 28. října 1989
Miroslav Štěpán (v popředí uprostřed) během vojenské přehlídky, 28. října 1989

„Nechceme dialog s lidmi, kteří nám říkají, abychom odešli.“ Tato slova pronesl vysoký komunistický funkcionář Miroslav Štěpán měsíc před 17. listopadem 1989 – a lze je považovat za jeho „vyznání víry“.

Valtr Komárek neměl osobní ambice. Nechtěl jsem být prezidentem ani premiérem, říkal

02288140.jpeg

Zpěv Marty Kubišové, Václav Havel a jeho výmluvné gesto s prsty do V – a také prognózy ekonoma Valtra Komárka. To jsou „poznávací značky“ politických změn z listopadu 1989. Právě Valtr Komárek patřil k oblíbeným řečníkům na mítincích v posledních dnech listopadu a prvních dnech prosince 1989.

Pocházel z rodiny nadšených ochotníků, měl za sebou 120 seskoků padákem, chystal se nastoupit na vojenskou leteckou akademii. Na střední škole se věnoval skoku do výšky a vůbec sportu obecně, vážil prý necelých 50 kilogramů.

I takový byl Miroslav Štěpán, jeden z nejviditelnějších symbolů komunistické moci, kterou svrhla sametová revoluce, a také muž, o kterém se veřejnost mylně domnívá, že byl jediným komunistickým politikem odsouzeným za brutální zásah proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989.

Starý na mládežníka, mladý do politbyra

Jako předseda pražského městského výboru KSČ se Štěpán koncem 80. let podílel na represích proti protirežimním demonstrantům. Do čela pražských komunistů se dostal v dubnu 1988, kdy se stal i jedním z členů Ústředního výboru KSČ. To už měl za sebou zajímavou kariéru: do KSČ vstoupil v 19 letech, občanskému zaměstnání (byl zemědělským inženýrem) se věnoval dva roky.

Od roku 1974 působil nejprve v československém, o tři roky později už v mezinárodním levicovém, Moskvou kontrolovaném studentském hnutí. Tam skončil v lednu 1985 (blížila se mu čtyřicítka, na „mládežníka“ byl už přeci jen trochu starý).

Michail Gorbačov v únoru 1987

Od toho okamžiku také začíná jeho cesta stranickými strukturami. Štěpán využil toho, že do stranického aparátu přicházel jako relativně mladý a neokoukaný, navíc v době, kdy v Moskvě nastupoval do funkce generálního tajemníka Gorbačov a začínalo období perestrojky a glasnosti.

Marné čekání na reformy

I Štěpán si uvědomoval nutnost politických i ekonomických reforem – zásadně však trval na tom, že reformy musejí být prováděny pod přísným dohledem strany. Z člověka, od kterého se očekávaly reformy, nedogmatický přístup a vstřícný postoj k novinkám, se stal zastánce tvrdého postupu.

Negativní stanovisko k sílícím opozičním skupinám dával najevo veřejně. „Republiku si rozvracet nenecháme!“ řekl například v říjnu 1988 při oficiálních oslavách 80. výročí vzniku Československa jako varování lidem, kteří se chystali na režimem nepovolené demonstrace. Během nich tehdejší Veřejná bezpečnost zasáhla v Praze velmi brutálně.

Na Štěpána bez Štěpána

Bezprostředně po událostech na Národní třídě 17. listopadu 1989 Štěpán obhajoval postup komunistického vedení. Na jeho slova, že patnáctileté děti nebudou rozhodovat o odchodu vlády a prezidenta, ale dělníci na setkání v ČKD reagovali pískotem a slogan „Na Štěpána bez Štěpána“ se stal jedním z nejznámějších hesel listopadové revoluce. Nejmocnější muž hlavního města nakonec 25. listopadu 1989 rezignoval na stranické funkce.

Měsíc poté se ocitl ve vazbě. Štěpán byl původně stíhán kvůli své roli při potlačení demonstrace 17. listopadu 1989 či příkazu vyvážet účastníky Palachova týdne z ledna 1989 za Prahu. Důkazy proti němu se ale nenašly.

Miloš Jakeš a Miroslav Štěpán

Soudy jej nakonec potrestaly za zneužití pravomoci veřejného činitele kvůli pokynu k zásahu proti demonstrantům 28. října 1988. Původně mu soud v červenci 1990 vyměřil čtyři roky vězení, odvolací Městský soud v Praze trest snížil na dva a půl roku. Z vězení byl Štěpán podmínečně propuštěn v říjnu 1991.

Z aparátčíka podnikatelem

Komunistické myšlenky Štěpán neopustil, přestože jej „strana“ dvakrát vyloučila. Poprvé v prosinci 1989, v září 1992 se nicméně stal členem následnické Komunistické strany Čech a Moravy. Ve straně vedl konzervativní platformu „Za socialismus“, kvůli údajnému porušování stanov jej v březnu 1993 vyloučili.

V polovině 90. let Štěpán založil a vedl politický subjekt, který působil pod názvy Komunistická strana Československa a Strana československých komunistů. S touto ultralevicovou stranou kandidoval do parlamentu, ve sněmovních ani senátních volbách ale neuspěl.

V poslední dekádě se pak Štěpán z veřejného života stáhl. Kontakty, které získal během let na špičce komunistické hierarchie, dokázal využít i po svém pádu. Podnikal v ekonomickém poradenství a stále měl dobré kontakty v Rusku, na Kubě a v Číně. Zemřel v březnu 2014.

Cestu Miroslava Štěpána stranickými strukturami, jeho politický pád a přežívání v 21. století přibližuje v dalším pořadu z cyklu Portréty historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související