Valtr Komárek neměl osobní ambice. Nechtěl jsem být prezidentem ani premiérem, říkal

Proslavil se prohlášením, že československá ekonomika dožene Rakousko do deseti let, nebo že západoněmecká marka bude za dvě koruny. „Za premiéra Komárka bude koruna jak marka,“ skandovali lidé.

Čtěte také

Nadstandardní kontakty, krytí i sledování StB. Čím vlastně byl Prognostický ústav?

Prognózy se ukázaly jako příliš optimistické, což Komárek sám po letech uznal: „Měli jsme jít rychle dopředu, ale nepočítal jsem s tolika odbočkami, které nás na té cestě zdržely.“

Od Guevary do Prognostického ústavu

Židovští rodiče Valtra Komárka (1930-2013) zahynuli v koncentračním táboře, on byl coby opuštěné židovské dítě vychován lidmi, kteří pro jeho záchranu riskovali životy. „Dali mi první i poslední,“ řekl Komárek.

Po válce vstoupil coby šestnáctiletý do komunistické strany. Z nadšení ho prý sice vyléčil studijní pobyt v Sovětském svazu, nicméně členem komunistické strany byl až do ledna 1990.

Ernesto Che Guevara|foto:Fotobanka Pixabay

Působil také na Kubě jako ekonomický poradce Ernesta „Che“ Guevary v 60. letech. Na jaře 1968 se s nadějí zapojil do přípravy ekonomické reformy Oty Šika. Zhroucení obrodného procesu nesl těžce a normalizaci strávil spíše v ústraní, překvapivě ale nebyl za své angažmá v roce 1968 postižen – sám říkal, že stranické prověrky mu dělali jeho známí a lidé, kteří mu byli za mnohé zavázáni.

V roce 1984 dostal na starost Kabinet prognóz Československé akademie věd a později Prognostický ústav, jehož byl ředitelem v letech 1986 až 1992. Do skupiny, kterou kolem sebe soustředil, patřili například Václav Klaus, Vladimír Dlouhý či Tomáš Ježek. Už několik let před revolucí tam hledali možné cesty ekonomického vývoje po pádu komunismu.

Osobní ambice neměl

Podle Komárka nebylo divu, že právě tito lidé se po listopadu 1989 ujali ekonomických ministerstev. Samotného Komárka si v prosinci 1989 naprostá většina dotázaných v průzkumech přála jako premiéra první nekomunistické vlády; nakonec se stal jejím místopředsedou a od června 1990 do konce roku 1992 poslancem Federálního shromáždění.

Čtěte také

Před listopadem 89 už jela ekonomika pěkně z kopce. Ale na dně jsme ještě nebyli, myslí si historik

Jak později řekl, sám o závratné politické kariéře nesnil: „Byl jsem strašně unavený a vyčerpaný prací v Prognostickém ústavu, protože veškerá palba shora šla na mě a já to musel všechno ustát a ochránit svoje lidi, což nebylo jednoduché. Neměl jsem ani osobní ambici – nechtěl jsem být prezidentem, nechtěl jsem být ani premiérem.“

Komárek byl skvělý řečník a výrazný polemik, vlastní názory dokázal tvrdě hájit. Asi nejlépe to po jeho smrti řekl na pohřbu jeho syn Martin: „Táto, vím, že mu (Bohu) máš co říct, ale prosím Tě, pusť ho někdy taky ke slovu. On taky má co říct.“

Životní příběh významného ekonoma, který byl v sedmdesátých letech obkroužen udavači Státní bezpečnosti, připomíná v pořadu Portréty Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.