Vladimír Koucký, Novotného muž na špinavou práci mezi intelektuály

26. duben 2018
Vladimír Koucký (uprostřed) v rozhovoru s Janem Procházkou a Vojtěchem Jasným

„Průbojná díla domácích umělců pilně četl a jejich obrazy si věšel v bytě. Nikdy však se svými sympatiemi nevystoupil veřejně. Vždy dbal hranic přípustného,“ vzpomínal komunistický funkcionář Čestmír Císař na Vladimíra Kouckého, dnes už zapomenutého muže z nejvyššího vedení KSČ.

Jedno z koleček totalitního mechanismu

Vladimír Koucký (1920 – 1979) je s odstupem let vnímán především jako Novotného muž na „špinavou práci“ mezi intelektuály. Mezi lety 1958 až 1968 byl totiž tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa zodpovědným za ideologii. Nejednou na něj tvrdě narazili spisovatelé a umělci, kteří se dostali do rozporu s názory komunistického vedení.

„Krásný Tony“ Antonín Novotný byl opravdu lidovým prezidentem, za Husáka ale lidem chyběl

Prezident Antonín Novotný mezi pionýry, MDD 1958

„Prokristapána, soudruzi, dyť už nám vylezla jedna kráva na pomalu dvacet tisíc korun!“ rozhořčoval se v prosinci 1957 prezident Antonín Novotný v Plzni nad příliš drahou výstavbou kravínů. Dvouhodinový záznam si nezadá s populárním projevem Miloše Jakeše v Červeném Hrádku.

„Byl schopen držet aktuální linii strany bez ohledu na to, co si o ní myslel,“ říká historik Zdeněk Doskočil, podle kterého byl ve skutečnosti Koucký typem výrazného intelektuála se znalostí několika světových jazyků a dobrou orientací v kultuře i politice. Skutečnost, že dovedl číst i mluvit německy, francouzsky a italsky, měla vliv na jeho rozhled: aktivně sledoval zahraniční levicový tisk a netrpěl „ideologickou úzkoprsostí“ – ovšem pouze ve svém soukromí.

„Navenek zastával neoblomná konformní stanoviska,“ vzpomínal už jednou citovaný Čestmír Císař. Koucký byl prostě jedním z mnoha „koleček“ totalitního mechanismu, v tomto případě ale kolečkem poměrně důležitým.

Co asi viděl Koucký v Budapešti?

Do komunistické strany vstoupil ještě před druhou světovou válkou, během ní byl aktivní v komunistickém odboji. Hned v květnu 1945 vyšlo jeho zásluhou několik prvních legálních vydání Rudého práva. Do vedení tohoto listu se vrátil znovu mezi lety 1955 až 1958 a jakkoli šlo o noviny plné ideologického balastu, nechyběli mezi jejich autory zkušení novináři, které Koucký přivedl; zvlášť pečlivě vybíral zejména zahraniční korespondenty.

László Rajk na oslavách svátku práce 1. května 1947

Sám Koucký byl například v roce 1949 zpravodajem Rudého práva v Budapešti během politického monstrprocesu s László Rajkem. Podle svědectví přátel věděl Koucký o politicky zmanipulovaných procesech hodně a nedělal si iluze o tom, čeho je komunisty ovládaná justice schopna. Ale jako obvykle: navenek držel linii.

Však mu to mnozí nemohli zapomenout: „Dobře si pamatuji, jak jsi psal o Rajkově procesu a jak jsi svým tehdejším psaním aktivně pomáhal vytvářet atmosféru vzájemné nedůvěry mezi soudruhy. Chorobná podezíravost a špiónománie byla do Československa přenesena i Tvým přičiněním. Mnozí ještě pamatují, jak jsi tehdy referoval na stranických schůzích a jako očitý svědek dosvědčoval Rajkovu zradu,“ vytýkal Kouckému dopisem v roce 1964 historik Milan Hübl.

Pád do prachového peří

Člověk s tak složitou minulostí, navíc propojený s osobností Antonína Novotného, byl pro „progresivní“ vedení komunistů po lednu 1968 neúnosný. Jeho politický pád se odehrál formou odeslání do funkce velvyslance v Moskvě.

Od listopadu 1970 do konce roku 1977 zastupoval Československo v Belgii a jeho poslední mise byla od března 1978 v Římě. Tam také v červenci 1979 nečekaně zemřel. Nad jeho životním příběhem se v pořadu z cyklu Portréty zamýšlí historik Zdeněk Doskočil.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související