Televizní tvář pražského jara má svou karikaturu v Majoru Zemanovi. Kdo byl Vladimír Tosek doopravdy?

O Toskovi se točil seriál i film

Až zase některá televize odvysílá Třicet případů majora Zemana, měla by nejspíš doplnit seriál vysvětlivkami. Mnohé už je totiž dnešním divákům nesrozumitelné. Třeba postava redaktora Československé televize Ivo Holana.

Ten ve dvacátém dílu Majora Zemana s názvem Modrá světla odváží v roce 1963 do Západního Německa jakési tajné československé dokumenty, určené pro agenta západní rozvědky. Kdo dnes ví, že Ivo Holan má být karikaturou novináře Vladimíra Toska, který se stal jednou z ikon televizní žurnalistiky ve svobodném období jara a léta 1968?

Že tenhle muž ležel normalizačnímu režimu v žaludku, o tom svědčí i to, že ve velmi podprůměrném normalizačním filmu Za volantem nepřítel (1973), který se pro změnu vrací do „krizového“ roku 1968, je Tosek znovu připomenut, když kovaní soudruzi sledují ve filmu jednu z jeho televizních debat; na obrazovce se Tosek objeví dokonce se jmenovkou. Hlas Toskovi propůjčil v tomto filmu patrně jeden ze známých českých herců, a to způsobem, který hraničí s (nechtěnou) parodií.

Těžká padesátá léta

Tosek měl život plný zvratů: studentovi s fenomenálním nadáním na jazyky (plynně jich ovládal prý osm) zachránili život rodiče, kteří ho v září 1938 poslali studovat do Velké Británie. Sami později zahynuli ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

Osobní karta Vladimíra Toska z Československého rozhlasu|foto: Český rozhlas

V Británii Tosek vstoupil do naší zahraniční armády a stal se ilegálně členem KSČ. V létě 1945 po návratu do Československa Tosek členství v KSČ zlegalizoval. Byl přijat do rozhlasu – nejprve do oddělení odposlechu cizojazyčných stanic, později do zahraničního vysílání, jehož se nakonec stal šéfredaktorem. S Toskovým jménem je spojen i vznik odbojových rozhlasových stanic Oggi in Italia a Ce Soir. Šířily z Prahy marxistické myšlenky revolučního boje proletariátu – jedna se schválením italské, druhá s požehnáním francouzské komunistické strany. Obě měly podněcovat dělníky v cílových zemích k revolučnímu vystoupení.

V roce 1951 Tosek z rozhlasu odchází: začíná boj proti „sionistům“ a on zamířil do nakladatelství Brázda. Tehdy se o něj začala zajímat Státní bezpečnost – zjistila, že Toskovo členství v KSČ měl doporučit Otto Šling a do rozhlasu jej přivedl vedoucí zahraničního vysílání Bedřich Geminder; oba popraveni v procesu se Slánským.

Spolehlivý, schopný, inteligentní…

V roce 1957 nastoupil Tosek do Československé televize. Proslavily ho jeho zahraničně-politické komentáře, ve kterých srozumitelně komentoval světové události. Mezi posluchači si rychle získal velkou popularitu. Televize ho využívala i k tlumočení významných mezinárodních událostí, vysílaných v přímém přenosu.

V dubnu 1968 byl Tosek u zrodu prvního živě vysílaného diskusního pořadu Mezi námi. Zúčastnil se ještě protiokupačního vysílání z vysílačů Cukrák a Kleť, ale vzápětí odešel z republiky a později vedla jeho cesta do Velké Británie, kde pracoval v dokumentačním středisku BBC. V osmdesátých letech vedl Římě český levicový exilový časopis Listy.

Život Vladimíra Toska přibližuje v dalším pořadu z cyklu Portréty publicista Pavel Hlavatý, který prostudoval i stovky stran materiálů, které o Toskovi shromáždila Státní bezpečnost. Vyplývá z nich, že Tosek na přelomu 50. a 60. let se Státní bezpečností spolupracoval jako agent pod krycími jmény Cornel a Topol.

Mezi lety 1959 až 1965 uskutečnil s pracovníky Státní bezpečností 48 schůzek, pracovníci tajné policie jej hodnotili jako „spolehlivého, schopného, inteligentního, ochotného v plnění úkolů a ve spolupráci s námi“. Zprávy – předal-li Tosek Státní bezpečnosti jaké – se nedochovaly.