Malinký gulag, který si lidé dělali navzájem. Příběh výtvarného umělce Viktora Pivovarova

Viktor Pivovarov v roce 1958
Viktor Pivovarov v roce 1958

Viktor Pivovarov patří k představitelům tzv. moskevského konceptualismu, ruského uměleckého hnutí 60. a 70. let. Od roku 1982 žije v Praze (oženil se s historičkou umění a spisovatelkou Milenou Slavickou), narodil se ale v ruském hlavním městě v lednu 1937.

Podstatnou část nedělních Příběhů 20. století tvoří jeho vzpomínky na dětství a mládí. Životu Viktora Pivovarova jsme se již v našem pořadu jednou věnovali, k tématu se po několika letech vracíme v aktualizovaném dokumentu.

Jediný smysl matčina života

Budoucí malíř a ilustrátor Viktor Pivovarov vyrůstal bez otce – a v obsáhlém rozhovoru pro Revolver Revue č. 22 (1993) líčí silný vztah s matkou:

Viktor Pivovarov s maminkou v roce 1951

„Byl jsem jediným smyslem jejího života, jinak neměla vůbec nikoho a její život byl naprosto děsivý. Je to zvláštní, ale většina mých kamarádů neměla otce. To už byla taková doba, že se rodiny rozpadaly. Byla válka, spousta mužů zahynula na frontě, byly stalinské koncentráky…“ A byl také „společný otec, jen jeden jediný, Stalin“.

V interview pro Příběhy 20. století a Paměť národa pak Viktor Pivovarov doplňuje: „Stalin byl Bůh. Jednoznačně. Byl to živý Bůh. Maminka mě brala na prvomájové a říjnové průvody – šli jsme kolem Mauzolea, tam stál vůdce. Kult Stalinovy osobnosti byl stejný jako za Hitlera. Rozum zůstává stát nad tím, jak moc se věci opakují.“

O hladu v Tatarstánu

Krátce po vypuknutí války musely matky s dětmi opustit Moskvu a odjet do tzv. evakuace. Viktor s maminkou se dostali do zapadlé vesnice v Tatarstánu, vzdálené tři dny cesty koňským potahem od železniční stanice.

Viktor Pivovarov ve svém prvním ateliéru v Moskvě v roce 1970

Když vzpomíná na dětství v chudé muslimské vesnici plné žen (muži byli ve válce), říká, že bylo plné hladu – ne jen tělesného, ale „informačního“, protože ve vesnici nebylo ani rádio, ani jediná knížka pro děti: „Hlad, který má po narození každý, se obrátil v nesmírnou představivost. To byly základy mého budoucího povolání.“

Koncem roku 1944 dostala Viktorova matka z fabriky na obuv, kde před válkou pracovala, povolení k návratu do Moskvy. Veškerý majetek zabalila do dvou kufrů – do jednoho vybrala „ty nejlepší věci“, a právě tenhle kufr jí ukradl člověk, který ji spolu se synem vezl na saních k železniční stanici.

„Byla to strašná scéna. Když člověk má tak málo a ještě mu to málo seberou a on navíc má odpovědnost za malé dítě… Na celý život mnou otřáslo, jak plakala.“

„Malinký gulag“

V Moskvě žili v komunálním rozděleném bytě. Společná kuchyň, čtyři pokoje (ten Pivovarovových měl 8,5 metrů čtverečních), v každém jiná rodina: „Neprožili jsme hrůzy gulagu, ale zato jsme prožili hrůzy obyčejného života. Jedna z největších hrůz, které komunisté vymysleli, byly právě společné byty. Vycházeli z utopických ideálů, že v komuně je člověk společenský a jeho psychika tam funguje jinak.“

Viktor Pivovarov a Ilja Kabakov, Praha 1982

„To je ale neskutečná kravina a každý ten byt byl malinký gulag, který si dělali lidi sami, navzájem. Problém nebyl jen ten malý prostor, největší hrůza byla, že ti lidé skutečně dělali teror. Jedna sousedka, komunistka, zlá baba plná nenávisti, nesnášela moji mámu. Bez důvodu, jenom tak. V kuchyni jí neustále nadávala, jako zmije syčela sprostý nadávky...“

Jednou sousedka koupila kus krvavého masa, pokapala krví byt, pomazala se jí a utíkala na policii nahlásit, že ji paní Pivovarovová přepadla. Jindy jí hodila na skříň balík se šaty a šla ji udat, že oblečení ukradla: „Maminka si stěžovala, psala dopisy, ale všechno bylo k ničemu, protože takových stížností byly miliony. Každý byt byl peklo.“

A znovu Stalin

O moc lepší to nebylo ani v sovětské škole. Viktor vzpomíná na učitele fyziky. Byl „naprostý sadista“, měl laboratoř s různými elektrickými přístroji a občas zval žáky k tabuli a dával jim rány elektrickým proudem. „Byli tam učitelé, kteří prošli gulagem. Ne jako vězni, ale jako hlídači. Takže jsme už jako děti od útlého dětství nasávali způsoby, jakými to chodilo v celé společnosti.“

Viktor Pivovarov

Jinou zkušenost s režimem získal na střední umělecké škole – ve třetím ročníku dostal nabídku, aby na chodbách vystavil své práce: „Protože jsem neměl kam dát ty své ubohé kresbičky, nenašel jsem nic lepšího, než že jsem sundal několik portrétů Stalina, zahodil je za skříň a do těch rámů dal svoje kresby. To bylo těsně po jeho smrti, takže režim byl ještě dost krutý, tvrdý a nebezpečný.“

„Někdo na to přišel a já se ve škole najednou cítil, jako by vedle mě byla zima, všichni učitelé a pedagogové jako by se mě báli pozdravit. Pak mě zavolali na ředitelství a bylo vidět, že i když zatím neproběhl XX. sjezd KSSS, lidé cítili, že se něco změnilo, ale zároveň se strašně báli. Takže to nějak zatloukli, já dostal důtku a výhrůžku, že mě vyhodí ze školy, ale nepustili to dál. Byla to strašná klukovina, já vůbec netušil, co dělám.“

Vzpomínky Viktora Pivovarova si můžete poslechnout v Příbězích 20. století, část jeho díla si lze prohlédnout zde, umělcův portrét najdete i na stránkách Revolver Revue. V loňském roce vydalo nakladatelství TORST Pivovarovu knihu Zamilovaný agent.